Čína – Urumqi
Další z pracovních cest mě zavála poprvé do Číny, do její severozápadní části u hranic s Kazachstánem a Mongolskem, a to konkrétně do třímiliónového Urumqi. Většinu pobytu jsem strávil opět na univerzitě ale alespoň na den a půl pro nás zorganizovali místní prima exkurzi do města Turpan. Celá oblast je zajímavá tím, že leží na okraji pouště Taklamakan pod pohořím Tian Šan, přímo na hedvábné stezce a mísí se zde vlivy mnoha kultur a národů. Nejpatrnější vliv je samozřejmě ten komunisticko-kapitalistický. Na jedné straně jsou zde vidět moderní mrakodrapy, kopie zahraničních automobilů a na druhé potom všudypřítomné vlajky, policie, kontroly, hlášení a také obrovská chudoba. To co není ovlivněno žádným vlivem, je místní jídlo. Překvapí absence pečiva a téměř identická skladba jídel na snídani, oběd i večeři. Nevím, jestli je to úplně obvyklé, ale pro nás připravili vždy alespoň 6 chodů. Každý den bych to jíst asi nemohl, ale týdenní praxe s hůlkami byla fajn.
Místní režim je patrný na každém kroku. Na všechno člověk potřebuje potvrzení. Začíná to už milionem dokumentů kvůli vízu a končí povinností poslat boarding ticket z letadla z cesty domů lidem, kteří vám poslali zvací dopis. Oni musí doložit svým šéfům, že jste se vy jako jejich hosti vrátili domů, jinak by měli problémy. Jako kdyby nestačilo tisíc kontrol na letišti. Poprvé jsem využil 2,5 h před odletem letadla ke stání ve frontách a k opakovaným kontrolám pasů a zavazadel, prostě buzerace. Jen razítka v pasu z různých částí světa si kontrolovali asi 5 minut a přitom to stejné už museli udělat při vydání víza.
Samotné město Urumqi neumím přirovnat k ničemu, co jsem dříve viděl. Velká města jako Londýn nebo San Francisco jsou sice ještě mnohem větší, ale morfologicky naprosto odlišná. Urumqi je totiž typickým příkladem čínského urban sprawlu, takže jednoduše řečeno chaos ve městě. Mísí se zde různě vysoké paneláky s brownfieldy a s nízkou zástavbou. Naprosto chybí veřejné prostory a zeleň, vše je protkáno mnohaproudovými a mnohapatrovými dálnicemi, kde jsou dopravní zácpy na denním pořádku. Není nic divného jet 5 km městem 10 minut, nebo také 4 hodiny. Při jednom ranním výběhu jsem se po půl hodině okamžitě rozkašlal a dostal pořádnou rýmu, že by čistý čínský vzduch? Výška paneláků je často kolem 35 pater, takže v jedné budově bydlí zhruba 5 tis. obyvatel, tedy tolik jako např. Náměšť nad Oslavou, kde jsem vyrostl. Tohle všechno je strašně těžko představitelné, dokud to člověk nezažije nebo alespoň nevidí na vlastní oči. Čína se tímto moderním pokrokem ráda chlubí, ale z mého pohledu je kvalita života v takto velkých městech naprosto bídná.
Pro mě mnohem zajímavější je příroda kolem Urumqi. Bohužel nebyla možnost nakouknout do Tian Šanu na místní čtyř, pěti a šestitisícovky, ale i tak byla krajina, kam nás vzali úchvatná. Kombinace hor a pouště tvoří krásné výhledy. Velký dojem na mě udělalo starověké město Yar (Jiaohe Ruins), které bylo celé vydlabané do země do hlíny. Město je asi 3 km dlouhé, 500 m široké a celé je obklopené řekou, takže vyčnívá asi 100 m. Překvapivě se z něj zachovalo docela hodně, takže bylo na co koukat.
