Vysoké Tatry 2020
Mohlo by se zdát, že jsou naše cesty do Vysokých Tater už skoro rutinou, ale pořád je tam co objevovat a zážitky z nejvyšších Slovenských hor jsou pořád super. Hned po příjezdu do našeho oblíbeného Polaru na Štrbském hodnotím počasí jako dostatečné a rovnou vyrážím na trochu větší a delší akci.
Jsou sice už 2 odpoledne, ale pokud vše klapne, neměl by být problém spojit Vysokou a Rysy , stejně jako letos v zimě s Martinem . Cestu znám, jen mě lehce znervózňují zbytky sněhu v centrálním žlabu Vysoké, které jsou vidět už z dálky, no uvidíme na místě. Na Popradské dorážím během asi půl hodiny a odpojuju se od značené trasy Zlomiskovou dolinou. Po chvilce potkávám asi 3 lidi a stále stoupám poměrně hodně vychozenou cestičkou. Zanedlouho začíná prudší stoupání do Dračího sedla, cestička postupně mizí a já přelézám docela velké balvany. Stále nabírám výšku a ze sedla pokračuju stále výš centrálním žlabem. Zhruba ve dvou třetinách začínají poslední zbytky sněhového pole, které oblézám kolem přilehlých skalek. Není to nic těžkého, ale místy už to trojkové kroky asi budou, navíc v teniskách. V závěru žlabu vzpomínám jak odlišně to tu vypadalo v zimě a zpětně děkuji za pevný sníh v posledních metrech. V létě jde o jednoduché kroky s pomocí pár želez, v zimě to bylo na předních hrotech maček. Z vrcholu si užívám výhledů na Galerii Ganku a hlavně na Rysy, kde je vidět posledních pár lidí. Žlabem sestupuji, místy spíš slézám po druhé straně sněhového pole a začínám traverzovat pod Ťažký štít. Chci si cestu trochu zkrátit, takže přelézám z centrálního žlabu trochu dřív. Je to trochu těžší než jsem čekal, ale vracet se mi nechce, takže místy už je to trochu o lezení. Za chvíli jsme na širší terase, v zimě nebyla vůbec vidět, teď se nechám vést vychozenou cestičkou až ke Kostolíku, ze kterého jsou oproti zimě hned vidět řetězy. Rychle slézám a spěchám do sedla Váhy. Počasí stále drží, takže valím na vrchol Rysů, kde se zdravím s asi pěti turisty. Rychle fotím a sbíhám dolů kolem chaty a zpět na Štrbské. Nakonec docela náročné 4,5 h a 1500 výškových, ale hned první den mám splněno. 🙂
Druhý den je čas na rodinný výšlap, a tak vyrážíme na Ostrvu. Jareček má dneska svůj den, takže počítá všechny lidi, který předběhne. Chvílema se nestačím divit, kde se to v něm bere, ale valíme rychleji než ukazují rozcestníky a na Ostrvu dorážíme prakticky bez zastávky po 2 a čtvrt hodině. Přicházíme právě včas, počasí se zatahuje, tak rychle fotíme a vyrážíme dolů. Po rychloobědě pokračujeme zpátky na Štrbské a Járova předbíhací nálada se zastavuje na čísle 180. Je to borec, mám z něj radost!
Další den přejíždíme autem na Bielu Vodu a jdeme k Zelenému plesu, což je poslední z hlavních dolin, kde jsme společně ještě nebyli. Počasí se trochu kazí, takže po příchodu na chatu se začíná zatahovat. Rychle dáváme oběd a spěcháme abychom nezmokli. Déšť přichází rychle, není moc kde se schovat, takže spěcháme k autu. Asi po hodině déšť ustává a my přejíždíme zpět na Štrbské. Počasí se odpoledne hodně zlepšuje, takže ještě vyrážím na odpolední porci kilometrů. Láká mě prohlédnou si znovu Soliskový a Satanový hřeben, které jsme lezli s Martinem a Radkem na podzim, takže běžím okruh po žluté na Bystrou lávku, odkud je krásně vidět na oba hřebeny. V Mlynické dolině potkávám překvapivě jen pár turistů, při seběhu Furkotskou dolinou už skoro nikoho. Desáté místo na segmentu na Bystrou lávku je příjemné zadostiučinění za dobře odvedenou práci. 🙂
Po náročných třech dnech regenerujeme v Bešeňové, kde je mimochodem jedno z mála míst, kde si s chutí dám jejich super domácí těstoviny. Jen kdyby ty ceny (hlavně za vstupné) byly trochu přívětivější…Další den vyrážíme směr Rysy. Tuším, že to pro malého ještě nebude, takže uvidíme kam dojdeme. Dneska to jeho den není (i tak je to nakonec 16 km), takže nakonec stoupáme „jen“ k Žabím plesům. Oba vrcholy Rysů jsou obsypané spoustou lidí, na Žabím koni je také čilý horolezecký ruch, takže je co sledovat. Dolů sbíháme poměrně rychle, takže odpoledne se dorážím ještě rychlo výběhem na Solisko.
Na závěr pobytu vyrážíme na Skalnaté pleso. Jaruška s malým vyjíždí lanovkou (ach ty ceny, horší než v Alpách), já si to dávám za své po sjezdovce. Třetí místo na segmentu potěší, forma roste :). Měním tričko a ze zamlženého plesa stoupáme na Svišťovku. Na vrcholu máme docela štěstí, mraky se rozestupují, takže i výhledy nejsou špatné. Zpátky se zase trochu zatahuje, takže po rychlém obědu valíme dolů, rodinka lanovkou, já opět po sjezdovce. Přibíhám k autu a za 5 minut začíná poprchat, ideální timing.
Na co jsem zapomněl? Na úžasnou zimní terasu s barem a klavírem, kde jsme vysedávali a vyhrávali skoro každý večer, na příjemnou společnost Miřijovských v sousedním hotelu, na skvělá jídla v restauraci Furkotka a super zážitky z celé dovolené.