Zimní Vysoké Tatry – Popradské Pleso
Nevím, čím to je, ale skloubit časové možnosti, předpověď počasí a volno na chatě v Tatrách, je čím dál tím těžší. Nakonec se zadařilo a minulý týden jsme s Martinem vyrazili na Popradské pleso. V zimě jste tu ještě nebyli, takže spousta kopců, kam vyrazit. Nakonec na sobotu vybíráme delší túru na Vysokou a pokud se zadaří tak to spojíme s Rysy. Výborný nákres mají na cumbres.cz, případně náš záznam je tady.
Celá naše trasa (s výjimkou Ťažkého štítu), zdroj: cumbres.cz
Ráno vyrážíme do lehké mlhy Zlomiskovou dolinou. Naštěstí je sníh docela tvrdý a uježděný od skialpinistů. Po asi 45 minutách stopy končí a my celkem náročně prošlapáváme stopy do Dračího sedla. Sluníčko krásně svítí a my litujeme, že opalovací krém zůstal doma, protože svítit vůbec nemělo. Rozhodně si ale nestěžujeme a po náročnějším výšvihu nasazujeme mačky a začínáme stoupat centrálním žlabem Vysoké. Je to docela fuška a oba se shodujeme, že nám buď odešla forma, nebo že je to fakt hodně prudký žlab, nebo obojí dohromady. No je to skoro 500, takže se není co divit. Žlab končí opět prudším výšvihem, do sedla mezi oba vrcholy Vysoké, cepín se docela hodí.
Výšvihy do Dračího sedla a do sedla mezi oba vrcholy Vysoké
Ze sedla slézáme asi 5 m a po šikmé římse za chvíli dolezeme na severozápadní vrchol Vysoké. Počasí je nádherné, jsme tu dnes první, výhledy na Rysy a okolní kopce jsou dechberoucí. Kocháme se, oklepáváme vrcholový kříž a fotíme.
Na vrcholu Vysoké
Začínají přicházet první mraky, takže se snažíme shora zhodnotit, kudy budeme traverzovat pod Ťažkým štítem ke Kohútiku a z něj do Sedla Váhy. Zhruba v půlce sestupu žlabem traverzujeme doprava na rádoby lavici, která nikde není. Svah není extra prudký, ale sníh se hodně mění, místy se hodně boříme, místy je to naštěstí tvrdší. Chvíli hodnotíme situaci, ale shodujeme se, že je to bezpečné, takže traverzujeme celou Vysokou a Ťažký štít k výraznější věžičce, které se říká Kohútik. Trochu se nám to nezdá, přijde nám to moc vysoko, ale podle GPS to sedí. Bohužel je toho vidět čím dál tím míň, za chvíli není vidět na více než cca 15 m. Chvíli hledáme, z čeho slanit, okopáváme vše kolem, ale nakonec opatrně slézáme cca 10 m a z tutového štandu za smyčku slaňujeme asi 30 m. V létě by to asi šlo jen v teniskách (někde tam asi jsou i řetězy), ale v zimě je to fakt jiné. Lano máme jen jedno, ale vychází to celkem ideálně na sněhové pole. Po něm přichází docela náročný nejištěný traverz, popolézáme čelem ke svahu krok za krokem asi 200 m.
Slanění z Kohůtiku a následný traverz do sedla Váhy
Potom je sklon mírnější, takže celkem snadno dolézáme na hřebínek a z něj snadno do sedla Váhy. Tam potkáváme další Čechy, prohodíme pár slov a v mracích pokračujeme už snadno na Rysy. Na vrchol docházíme během cca 15 minut a opět se krásně roztahují mraky a my se kocháme a užíváme sluníčka. Dolů už víme, že nás čeká pohodička, scházíme k chatě, která je k našemu překvapení otevřená. Dáváme rychlé občerstvení a pokračujeme dále údolím. Při sestupu s novými LaSportivami nejsem úplně spokojen, pravá bota nějak divně tlačí a já lituju, že jsem si dal dovnitř speciální vložky, které mám na běhání na mé vykřivené kotníky. 🙂 Došlap sice parádní, ale jsou trochu vyšší, takže do pohorek to asi nebude. No a teď to nejlepší, na chatě zjišťuju, že v té pravé bodě jsem blbec nechal i původní vložku. Docela se mi ulevuje, po vytáhnutí jedné ze dvou vložek je to opět OK a na boty nedám dopustit. 🙂
Závěrečný hřebínek na vrchol Rysů a pohled zpět na Vysokou
Druhý den zvažujeme co dál, do ničeho extra lezeckého se nám nechce, navíc frendy jsem nechal doma, takže se rozhodujeme pro pohodovější túru na Končistou a Tupou. Opět stoupáme Zlomiskovou dolinou, přes noc docela padalo, takže prošlapáváme čím dál tím víc. Od Ladového plesa do Lúčného sedla je to místy docela dřina. Funíme a po malých krůčcích a střídání v prošlapávání se postupně suneme nahoru. Viditelnost skoro nulová, takže občas korigujeme výstup podle mapy a GPXka. Ještě před sedlem začínáme stoupat na Končistou a brzy nás překvapuje málo sněhu a strašně moc kamenitých polí, kdy je každý krok hodně nejistý a vratký. Čím jsme výše, tak sněhu přibývá a my se blížíme k samotnému vrcholu. Posledních 100 výškových už je pěkné a lehké lezeníčko se závěrečnými několika lezeckými kroky na vrchol. Na vrcholu okukujeme kovadlinu, ale je to hodně namrzlé, tak si to necháme na léto.
Boření ve stoupání do Lúčného sedla a závěrečná pasáž na Končistou
Dolů sestupujeme hlavním žlabem, ze kterého asi v půlce odbočujeme doprava do Lúčného sedla. Překvapuje nás, jak je celé sedlo rozlehlé a hlavně strašně ploché, v Tatrách nic podobného neznáme. Ze sedla volíme vlastní trasu výstupu na Tupou, je to víceméně choďák, všude mlha, ale i tak si užíváme pohody v horách. Z Tupé pokračujeme po hřebínku a dále sestupujeme do sedla pod Ostrvou a dále hlavním žlabem kloužeme napřímo k Popradskému plesu.
Kovadlina na Končisté a Tupá z Lúčného sedla
Na plese dáváme rychlý oběd, přebalujeme věci a rychle mizíme k autu a domů. Oba jsme s Martinem opět nadšení a alespoň na chvíli nabití pozitivní energií. Letošní rok bude doufám zase trochu víc lezecký, jen ta současná opatření to trochu komplikují, tak snad bude líp.