Pobaltí 2005

11. 7. 2005 jsme vyrazili na dlouho plánovanou 14 denní expedici do Pobaltských státu v již poměrně klasické cestovatelské sestavě Janča, Piškot, Libuška a já. Ne nadarmo nás vyslali studovat před půl rokem do Polska. Prvním našim postupným cílem, kde jsme i nocovali byla malá vesnička Lopienik nedaleko Lublinu, kde jsem přenocovali u naší kamarádky Dory. Následující den nás čekal náročný přejezd přes zbytek Polska, Litvu, Lotyšsko až k estonsko-ruskému Čudskému jezeru. Lotyšský policista vyžadující pokutu za rychlou jízdu přeci jen neodolal a na mojí otázku, jestli by nešla tato situace vyřešit i jinak, zareagoval pohotovou žádostí o 10 euro (asi 1/10 pokuty).Na závěr dne jsme byli odměněni nádherným nočním Čudským jezerem s hodinkami posunutými o hodinu dopředu.
V dalších dnech jsme pokračovali podél mořského pobřeží, kde jsme stihli navštívit město Narva s velmi ruským nádechem nebo nejvyšší estonský vodopád Valaste. Nevynechali jsme ani estonskou Kundu (město), národní park Lahemaa, vodopád Jagala Joa nápadně připomínající Niagárské vodopády a samozřejmě nádherný Tallin. Přestože má angličtina není žádný zázrak, tak teprve v Tallinu jsem se poprvé setkal s někým, kdo mluvil lépe než já. V této době jsme již měli poměrně zaběhlý denní režim. Vzhledem k tomu, že světlo bylo opravdu hodně do noci, tak jsme to prostě nehrotili a řídili se Piškotovým heslem don´t hrout it. Budíček kolem 10, snídaně kolem 11, odjezd ve 12, oběd kolem 4, večeře tak v 11 a spánek tak od 1. Zaběhlý režim řízení (Piškot s Janičkou a já s Libuškou) s pravidelným střídáním nám umožňoval dospávat probdělé noci. Jen kdyby ty pobaltské druho a zejména třeťotřídky trochu víc připomínaly silnici a ne tankodrom, kde po 100km je nutné vyměnit tlumiče a ruce řidiče. V následujících několika dnech nás čekal pobyt na estonském ostrově Saaremaa, kde v hlavním městě Kuressaare právě probíhal festival Samby a tak jsme s Piškotem opět neodolali a připojili se k tanečnicím. Památeční foto je toho důkazem. Zajímavá byl návštěva u kráterových jezírek. Nádhernou romantiku jsme si užívali u majáku na poloostrově Sorve. Počasí bylo skoro pořád tak nádherné, že byla na denním pořádku koupel v Baltu. V den odjezdu z ostrova jsme se ještě stihli pokochat nádhernými útesy Panga a také rezervací Notula Raba, kde každý z nás posbíral pořádnou dávku štípanců, což bylo ale také denním chlebem. Když tak zmiňuji chleba, tak pobaltský chléb je docela zajímavou lahůdkou. Je velmi hutný, černý a lehce nasládlý. Výbornou pochoutkou jsou také estonské klobásky.
Dalším státem, který jsme navštívili bylo Lotyšsko. Stihli jsme navštívit to nejzajímavější, co se v průvodcích píše. Národní park Gauja, super, ale deštivou Rigu, Livornské pobřeží, mys Kolka nebo majáky v NP Sliteres. Počasí nás neopouštělo a my si mohli v klidu vychutnávat každodenní koupele v moři a nocování u pláží. Z Rigy mám asi nejsilnější kulinářský zážitek. Místní jídelna skýtala velký výběr, a tak jsme si každý vybrali něco jiného a vzájemně ochutnávali. No ještě teď se mi sbíhají sliny. To ale nic nemění na výborném kuchařském umění Libušky Janičky. Je ale také nutné zmínit snad ještě důležitější činnosti jako nalévaní vodkového aperitivu (Piškot) a otevírání zavařovačky okurek (moje práce). To vše by samozřejmě nebylo možné bez další mužské práce, stavění stanů.
Posledním pobaltským státem, který nám chyběl v kompletaci sbírky byla Litva. Tu jsem vzali trošku hopem, ale přesto byl čas navštívit Kuršskou kosu, přístav Klaipeda, Orvydasovu zahradu, nebo fascinující Horu křížů. Výlet jsme zakončili návštěvou Lublina, kde si Libuška vyřizovala nějaké záležitosti ohledně diplomky. I my ostatní jsme s radostí pozdravili našeho oblíbeného Marka na Uniwersitetu a já opět zahnal absťák několika cebularzy. Poslední den jsme ještě mrkli do NP Gór Ojcówski. V závěru ještě nechyběla návštěva krnovského Cvilína.
Fotečky roztříděné podle jednotlivých dnů si můžete prohlédnout tady.
No a na co všechno jsme si vlastně každý den připíjeli? Na dobrou cestu, na krásné počasí, na teplé moře, ať ty svině komárský chcípnou, ať mají kočičky koťátka a na další naši společnou expedici.
A kam zase za rok? No už to začíná vypadat, že Ukrajina nebo Bělorusko jsou nevyhnutelné. Před tím ale ještě spousta akcí jako třeba bikerská Transcarpatie nebo Dolomity a spousta dalších bezva akcí s těmahle super lidičkama!