Očistec jménem Drásal

Tak jsem opět využil dalšího víkendu a s dalším teamovým kamarádem –gisákem a bikerem Petrykem jsme vyrazili na bikerský pojem jménem Drásal, který se jel letos již po dvanácté ve Vsetínsko-hostýnských vrších. Trať letos měřila 115 km a měla převýšení 3,2km. Již v podvečer závodu jsem byl lehce nervózní z toho, že neustále prší a pokud budou podmínky takovéto, tak to nebude žádný med a taky že nebyl. Nebylo to vůbec nic sladkého, ale spíše hodně kyselý šťovík.
Ráno se potvrdily mé obavy, jelikož pěkně chcalo, a tak slova Petra:“To bude maratón, o kterém se bude ještě dlouho mluvit“ byla na místě. Ohledně předstartovních zajímavostí stojí za zmínku snad jen jeden človíček, kterému těsně před zaparkováním upadlo kolo ze střechy a divím se, že si neprorazil okýnko. Na kluzkém holešovském náměstí bylo k vidění před startem několik menších pádů, které ve mně teď spíše vzbuzují nicotný dojem vzhledem k tomu, co jsem viděl v průběhu závodu. 7:45 a na trať za poměrně silného deště vyrazilo 802 závodníků, ale pouze s jedním pravým (Petr se totiž jmenuje Závodník).
Po úvodních 2 km lehkého stoupání přišel na řadu první terén. Lesní cesta plná bahna, ve které neustále protéká malý potok. Jede se skoro krokem, ostatně jako většinu tratě, kola ještě relativně řadí i brzdí, ne však na dlouho. Asi na 4 km se dostávám kousíček před Petra, ale tempo volím opatrně. Křeče tentokrát snad nebudou, není takové horko a ještě jsem se pro jistotu nadopoval Petrovými zázračnými prášky. Přichází první sjezd a zjišťuji, ze s brýlemi nic nevidím, jaká je tma a mlha v lese, a bez nich mám zase oči plné bláta. Volím druhou možnost, vidět aspoň občas, když setřu bláto z očí rukou.
Na 25km přichází první občerstvovačka, kde kromě lehké snídaně si nechám z kola odstranit asi 5 cm silnou souvislou vrstvu bahna. O tom jak vypadám já není třeba podrobně mluvit. Kolo opět řadí, ale brzdu už skoro nemám kam vyšroubovat, aby aspoň trochu brzdila. Lesní pěšinky jsou záchrana, bláta je tu asi jen 5 cm oproti zbytku, kde není nouze o 20 cm hluboké bahnité kaluže. Morálku mám stále dobrou a sil plno, tak si to šinu dál a dál. Pomale ale jistě se začínám propracovávat startovním polem. Od zhruba 40 km mě předjíždí tak pouze 10 závodníků, zatímco já jich beru tak 60. Na čtyřicítce využívám v Rajnochovicích místních fanoušků, kteří mi omývají kolo vodou z potoka a na moji prosbu hledají v autě něco pevného, co připomíná kladivo. Vyklepávání převodníku už mám z minulého maratónu dobře nacvičené, a tak ohnutý převodník napravuji klíčem velikosti nejmíň 50 během pár vteřin. Začínám potkávat mnoho bikerů, u kterých stěží najdu na obličeji oči. Říkám si, jak asi vypadám já? No asi stejně. Kolem brzd, přehazovačky a přesmykače je permanentní vrstva bláta, že jen stěží najdete, kde se vlastně tyto komponenty kola nacházejí. Moje brzda už je vyšroubovaná na maximum a při přimáčknutí úplně až k řidítku jeví jen drobné známky života a spíše brzdím nabaleným blátem. Brzdové špalky už víc probrzdit nejde, jsou skoro až na kov. Až dnes, den po té jsem zjistil, ze jsem vlastně celou dobu brzdil čelistí brzdy o plášť… 🙂
Potkávám na trati strašně moc lidí co spravují strhaný řetěz nebo prasklou duši. Na všech občerstvovačkách je pohled stejný. Nebrzdí to nikomu. Skoro každou chvíli vidím někoho padat do měkkého bahnitého terénu. Některé pády se neobejdou bez zkrvavených rukou a zejména nohou. Ani já nejsem ušetřen a při jednom technickém přejezdu mi ujíždí přední kolo a já líbám bahnitou zem. Naštěstí to odnáším jen lehce podřenou nohou a zašpiněným levým bokem. Lidé na občerstvovačkách a kolem trati super povzbuzují to mě žene dál a dál. Občas mám tendenci si otřít obličej, ale čím? Ruce jsou celé od bláta, tak je otírám střídavě do kalhot nebo do dresu, také vše od bláta. 🙂
Po asi 4 hodinách jízdy přestává pršet, nicméně se stále jede po velmi bahnitém povrchu. Jízda z kopců se dá charakterizovat jako řízený smyk obou kol. Nohy mě stále nebolí, za to ale ruce jsou ve stavu, že buď neudržím nic, nebo všechno ale strašnou křečí. Cíl se však blíží a já si na 80 km říkám:“Vydrž, když už jsi ty i kolo vydrželi až sem, tak těch 35 už nějak doklepeš“. Závěrečné stoupání je však peklo. Nedá se moc jet po blátě, naštěstí se objeví kousek asfaltka. Přichází má lehká krize a já ji zaháním zpěvem písní, tentokrát Já do lesa nepojedu a jednou mojí a myslím při tom na jednu milou slečnu. 🙂 Závěrečný sjezd je opravdu výživný. Brzdy přimáčknuté k řiditkům naplno a já stále valím po bahně z kopce kolem 35. Velmi těsně míjím mlíko, které ukazuje nájezd do cílového prostoru. Posledních 500 m je přede mnou a já ze sebe ždímu poslední zbytky sil. Projíždím cílovou branou s nadšením, že jsem dojel. Trošku se divím, že vidím Petra čistého, jak mě fotí v cíli. Bohužel se zařadil mezi těch 340 závodníků z 800, co museli ať již dobrovolně, nebo nedobrovolně, stejně jako Petr z technických důvodů vzdát závod.
Ve výsledcích nevěřím svým vlastním očím. 105 km, 3,2 km převýšení jsem zvládl za 8h 43 m s průměrnou rychlostí 13,2km. Celkově jsem dojel 198. ze 460 co dojeli. V mé kategorii z asi 230 dojelo jen 118 a já byl 52. Nadšen ze svého výsledku se umývám ve studené sprše, zatímco mi můj nový servisman Petr umývá kolo. 🙂 Fotky od Petra, které celkem pěkně dokumentují některé části závodu zejména v cíli jsou tady.