Na Gerlach Martinkou
Martinka neboli Martinovka je legendární hřebenovka vedoucí na Gerlach, kterou poprvé přešel v roce 1905 Alfréd Martin. Jedná se o lezecky lehkou túru, která je ale poměrně dlouhá, místy orientačně trochu složitější (za mlhy bych to jít nechtěl) a její součástí je také dlouhý nástup a sestup. Po březnovém Gerlachu na sněhu jsme s Martinem vyrazili na nejvyšší vrchol Tater právě Martinovkou (jinudy Martin ani nemůže :)). Z parkoviště v Tatranské Poliance jsme vyrazili už kolem třetí ráno, Slezský dům jsme minuli a stoupali stále výše až do sedla Polský hrebeň, kde samotná Martinovka začíná.
V 5 ráno jsme společně s ranními paprsky vyrazili na samotný hřeben. Orientace je za dobré viditelnosti většinou celkem lehká, místy se dá najít kamenný mužíček a také vyškrábané stopy od maček ze zimy jsou dobrou orientační značkou. Je však potřeba dávat pozor na volné kameny a cestičky, které hlavní hřeben buď obchází, nebo rovnou sestupují do údolí. První lezečtější úseky přichází na konci Velického štítu, který z erárních smyček krátce slaňujeme, dále už lano nikde nevytahujeme a vše přelézáme volně. Jedná se lehčí lezení, obvykle kolem 2-3, pár míst nebo spíš kroků je možná za 4, ale kromě expozice a volných kamenů jde o lehoučké lezení. Sluníčko vychází, my sundáváme vrstvu oblečení a pokračujeme přes Litvorový štít a dále přes několik skalnatých věží až na Lavinový štít a Zadný Gerlach, který nevědomky trochu traverzujeme namísto přímého přelezu. I tak je ale traverz pěkné polezení. Z Tetmajerova sedla nás čeká už jen prudší, ale lehký výlez a závěrečný exponovaný hřebínek na Gerlach.
Na vrcholu stojíme za 3:15 z Polského hřebene, což je téměř o 2 h rychlejší než udává průvodce, a to jsme ani moc nespěchali. Forma z běhání je znát, rychlý čas přelezu nás těší o to víc, že jsme na vrcholu sami a horští vůdci s klienty ze Slezského domu přichází lehkou Velickou próbou až po nás. My dáváme rychlou snídani, vzhledem k času vstávání je to spíš už oběd a scházíme Batizovskou próbou. Začíná se rychle zatahovat a jsme rádi, že jsme vyráželi brzo. Cestu známe dobře z letošní zimy a jsme jen překvapeni, jak velká vrstva sběhu tu v zimě byla (vice než 5 m). U Batizovského plesa jsme přibližně za 45 min, odkud už svižně sestupujeme do Tatranské Polianky. Od auta k autu nám výstup trval 9 h, což je asi o 6 h méně než udává průvodce. Ačkoliv máme s Martinem v Tatrách přelezené mnohem těžší cesty různými stěnami, hodnotíme tuto hřebenovku jako jeden z nejkrásnějších lezeckých zážitků v Tatrách.
