Matterhorn

Nakonec jen ve třech, ale přesto pevně odhodlaní a natěšení jsme ve složení Martin Mikloš a Honza Kubeček vyrazili k vytouženému cíli, 4 478 m vysoké hoře Matterhorn/Monte Cervino. Po celkem 12 h jízdy jsme dorazili kolem 5 ráno do výchozího místa – městečka Breuil Cervinia a za svitu měsíce jsme pozorovali blikající zástup čelovek, šinoucí se na vrchol. Cesta z italské strany sice neukazuje Matterhorn v jeho typické pohlednicové podobě, zato je výstup lezečtější, o trochu náročnější, chodí ho asi i trochu méně lidí než klasiku z Zermattu, a pokud máte jen pár dní dovolené jako my a nemáte tedy moc času na aklimatizaci na okolních kopcích, tak je nástupová chata o cca 400 m výše než ze švýcarské strany. První ranní lanovka nás popovezla o zhruba 500 výškových metů do 2 500 a odtud jsme v pohodovém tempu vyrazili směr chata Carrel. Od chaty Orionde v cca 2800 začalo konečně příkřejší stoupání suťoviskem, potom několik kratších sněhových polí a trochu exponovanější traverz pod Lví Hlavou až do sedla pod chatou „Carrelka“. K ní to už bylo trochu lezečtější a zhruba za hodinku jsme si kolem 2 vychutnávali krásné výhledy jak na švýcarskou tak italskou stranu.

Pod pojmem chata rozumějte jednu místnost kde je cca 50 míst na palandách s dekami a jednu menší místnost pro cca 20 lidí na vaření. Když chcete vodu, musíte za chatu do prudkého svahu nakopat trochu ledu a sněhu a v obřím hrnci na plynu to roztopit. Hlavně po nevyspání z prořízené noci a také z nadmořské výšky (chata je cca 3800) jsme doplnili co nejvíce tekutin a šli si alespoň na chvíli lehnout. Polehávání bylo přerušeno zvukem helikoptéry, která točila snahu Kiliana Jorneta o vytvoření rekordu ve výběhu na Matterhorn a zpět dolů do údolí. To co většina lezců zvládne za cca 20-30 hodin, rozkouskováno do 2-3 dnů, on zvládnul za neuvěřitelné 2h 52 min. Malou ukázku z jeho rekordu najdete tady . Na konci videa je dokonce vidět i naše mávající a fandící skupina na Carrelce, natočená z vrtulníku.

Původním plánem bylo aklimatizovat se jeden den na chatě a na vrchol jít až za dva dny. Předpověď počasí, ale neukazovala nic dobrého, takže jsme se rozhodli pokusit se o vrchol hned následující den. To znamenalo vstávání ve 3:00, rychlou snídani a nástup do stěny s čelovkami ve 3:45, navázáni na lano. Náročnější úseky (obtížnost cca 5-6) byly jištěny fixními lany s možností cvakat nýty, lehčí úseky kolem 3-4 jsme dojišťovali většinou smyčkami, sem tam stará skoba nebo friend. Takřka po celou dobu sestupu a výstupu jsme se jistili průběžně, takže bez štandování a mezi sebou cca 1-3 jištění, takže opatrnost nejvyšší. Ačkoliv to byla moje první zkušenost s výškou vyšší než 3 500 m, překvapovalo mě, jak relativně lehce (cca 8 kg batoh) se mi jde-leze. Jediné co jsem trochu cítil, byla mírná bolest hlavy, což ale s ohledem na výšku a předchozí nic moc vyspání nebylo nic divného. Za rozbřesku jsme dorazili na předvrchol (Pic Tyndall – 4 241 m n. m.), odtud to bylo na vrchol sice nadohled, ale hodina a půl lezení na vrchol to ještě byla. Po povinné fotce u kříže, krátké svačině a pokochání se masivem Monte Rosy, Mont Blanku a dalšími 4kami v okolí jsme vyrazili na sestup. Většinou jsme to řešili opět průběžným jištěním prostřídaným cca 6 slaněními. Po zhruba 11 hodinách jsme dorazili opět zpátky na chatu, kde jsme si dopřáli asi hodinový odpočinek a přemýšleli co dál. Předpověď nevypadal moc dobře, takže jsme rovnou sestoupili až na parkoviště, kam jsme unaveni po celodenním výkonu dorazili v cca 21:30.
Za dva dny jsme tedy nastoupali cca 2500 m a stejné metry jsme sestoupili ve vrcholový den dolů. Celkově mě celý výstup naprosto nadchnul a víceméně ničím nepřekvapil. Fyzička z celoročního sportování takřka každý druhý den byla více než dostatečná, úroveň sportovního lezení kolem 7+ také bohatě převyšovala to co bylo potřeba. Jedinou slabinu, neznalost kopce bohatě naplnil Honza, jehož zkušenosti s vyššími kopci a Matterhornem dalece převyšují ty naše. Zejména v noční části výstupu, kdy jsme si užili i pěkné lezení v komíně po vlastním jištění byly Honzovy zkušenosti nedocenitelné. Matterhorn ale rozhodně není sranda, kdo leze 5ky, tak se tady docela zapotí a pěkně vyčerpá, kdo si myslí, že bude stačit jít jednou na stěnu a dvakrát běhat, tak mu taky nebude úplně do zpěvu. Zrovna jedni Češi to v den našeho výstupu na chatě raději otočili a sešli zase zpátky dolů. Výška už je taky docela znát, takže když už se člověk z jakýchkoliv důvodů rozhodne neaklimatizovat na jiném lehčím kopci (my jsme prostě neměli čas), tak by měl alespoň fyzicky a lezecky výrazně převyšovat to co po něm kopec chce, aby někde nenastal problém…

Z ohledem na hnusné počasí v dalších dnech bohužel z dalších plánů na okolní kopce sešlo, takže jsme „alespoň“ popojeli do Arca k Lago di Garda a vylezli si v oblasti La Gola 9 moc pěkných jednodélek.

Fotky od Martina jsou tady.