Lezení v Rakousku i bez občanky

Jeden z posledních teplých víkendů jsme vyrazili do Rakouska do populární lezecké oblasti, většinou nazývané jako Höllental. V krásném údolí se nachází obrovské množství i vícedélkových vápencových cest od 10 do 500 m vysokých. Jištění taktéž různorodé od výborně odjištěné cesty po prakticky žádné jištění.
Čtvrteční odjezd nebyl úplně ideální, ale vše nakonec dopadlo bez problémů. Na hranicích jsem totiž zrovna ve chvíli, kdy na nás přišla řada, zjistil, že nemám občanku. Protože si Vojta právě strčil do pusy občanky od Liby a od Evči, dostal od celníka mírného sprďáka a pak nás raději poslal dál. Aniž bych se nadál, byl jsem v Rakousku a bez občanky. Takže na jednu stranu pohoda, ale na druhou 3 dny nervů, jestli ze mě nebude Rakušák už napořád. Do kempu za Reichenau and der Rax jsme dorazili po 9. hodině a parkoviště se začalo zaplňovat českými lezci celkem rychle.
Když jsme se ráno probudili, přivítalo nás kromě deštivého a chladného počasí také desítek stanů, které se kolem nás přes noc vyrojily. Kolem oběda se počasí umoudřilo, takže jsme popojeli blíže k Semmeringu k vesničce Breitenstein, kde se nachází cvičné stěny s názvem Adlitzgraben.Výborný a neustále aktualizovaný průvodce je na webu ke stažení na stránkách www.dynamo.at v sekci Topo. V průběhu odpoledne jsme za chladného počasí dali asi celkem 5 nebo 6 švestek, teda šestek. 🙂 Celkem promrzlí jsme se rádi vrátili do kempu uvařit něco dobrého.
Sobotní ráno nás přivítalo nádherným počasím, takže vícedélková cesta byla celkem jasná volba. Nakonec padla volba na jeden z bližších sektorů, kde jsme vybrali výbornou odjištěnou Weichtalwichtel – 170m – 6+. Na prvním laně lezl Vojta s Evčou a já s Libou jsme jim byli v patách. Celkem pekelný nástup vystřídaly snadnější délky, nicméně se ještě několik techničtějších míst přeci jen objevilo. Po vylezení cesty jsme se rozhodli zamířit do kempu, kde jsme nejprve mírně zasjezdovali po suťovisku, až jsme doklouzali skoro až k silnici. Večer jsme zakončili miniohníčkem přímo vedle auta na parkovišti, kde se to Čechy opět hemžilo.
Nedělní ráno pokračovalo v sobotním duchu, takže jsme opět vyrazili na vícedélkovou cestu, tentokrát na 6ku Bruderlein Fein, opět něco přes 150 m. Postup byl víceméně stejný, takže jsme s Libuškou zakončovali náš 4 členný tým. Opravu krásná 6 ková a 5 ková místa se střídala s trochu hůře odjištěnými a rozchrastanými 4 kovými úseky. Asi 10 m dlouhý přechod suťoviska na třetí délce byl zajímavým zpestřením a skupinka neobratných Maďarů, neustále shazující kameny byla příjemným zpestřením celé cesty. Cestu jsme podle průvodce neslaňovali (na rozdíl od jiných lanových družstev, kteří neustále shazovali kamení) a rozhodli jsme se pro mírné obejití cesty. Odměnou byly nádherné pohledy na asi 500 m vysokou stěnu, do které se určitě pustíme někdy příště.
V závěru dne následovalo ještě mírné drama na hranicích. Před tím ještě malé kolony kolem Vídně. Po cestě jsme neustále vymýšleli jaká že bude nejlepší varianta na celníky. Nakonec jsem zvolil možnost hraného hledání až na Hranicích, s tím že to celé budu hrát, jako že jsem ji ztratil. S přibližováním k hranicím také přibývalo hlášek typu Er ist ein Terorist, wir haben nichts zusamen, er hat dynamit…..atd. Na rakouské straně cenící naštěstí mávli rukou, ale Češi se jen tak odbýt nenechali. Po simulovaném hledání nás poslal kousek vedle a já hledal dál. Potom se nakonec odehrálo to v co jsem doufal. Naštěstí mají celníci celkem pěkný (alespoň přes okýnko) informační systém, který vyhledává podle libovolných parametrů. Stačil tedy nakonec řidičák a já si zhluboka oddechl, že si mě tam nenechají a já se budu moci vrátit napsat tento článek. 🙂
Fotogalerie