Vysoké Tatry – lezení u Brnčálky
Mám rád ty dlouhé hodiny plánování, kam vyrazit na hory. Na konec léta se s Radkem domlouváme hned na několika variantách. Nejvíc chceme hřebenem Mittelegi na Eiger, ale předpověď a narvaná chata nám hatí plány. Záložní varianta na Grossglockner také padá, celé Alpy hlásí špatné počasí. Tatry jsou sice až poslední možnost, ale vypadá to na nejstabilnější počasí bez deště, také vyrážíme na Brnčálu na Vidlový hřeben. Spěcháme s Radkem ráno ve 4 z Olomouce, abychom stihli lanovku a nastupovali na hřeben co nejdříve. Počasí nám opět hatí plány, strašně fouká, lanovky nejedou a od hřebene nás místní guidi odrazují, ruší plánované tůry a odjíždějí domů.
Po chvilce rozhodování vyrážíme po svých na pohodovější variantu, spíš takový poznávací výlet. 🙂 Nad Lomnickým sedlem chvíli hledáme začátek ferraty do západní stěny Lomnického štítu, trochu nám pomáhají mapy.cz a fotky, co jsem nedávnou zkoukl někde na webu. Ferrata je docela vzdušná, dáváme alespoň odsedky, pod námi je přeci jen cca 200 m díra. Ferrata vede na širokou rampu, která nás dovádí do Téryho kuloáru, kterým stoupáme až do sedla. Počasí se trochu vylepšuje, mraky postupně mizí, ale vichr je teda slušněj. Nakonec jsme rádi, že nejsme v tomto počasí na Vidlovém hřebeni. Nakukujeme místo toho kousek na Pyšný štít, ale času není nazbyt, takže valíme Jordánkou na Lomnický štít. Lanovky nejedou, takže si užíváme samoty na vrcholu. Potom sestupujeme normálkou až dolů na parkoviště. Na Brnčálku docházíme až kolem osmé a jen taktak stíháme večeři.
Druhý den vypadá počasí mnohem lépe, takže vyrážíme na Jastrabku na trochu lezení. Volíme cestu od polské dvojice Machnik-Preyzner, kterou jsem před 7 lety lezl s Martinem. Nejsme jediní s tímto nápadem, navíc první délky jsou společné pro více cest, takže skoro hodinu čekáme než odlezou další dvojice před námi a potom vyrážíme také. První dvě délky jsou lehoučké, ve třetí ale přituhuje. Vzpomínám si, že se odlézá doleva a po dolezu ke štandu za Radkem si vybavuju, že jsme stejně jako před 7 lety s Martinem opět moc vlevo. Nákres je v tomto místě hodně nepřesný, po asi 20 minutách popolézání na všechny strany se odhodlávám k delšímu traverzu, cvakám starší skoby a zakládám 2 frendy. Pod převisem už si vybavuju, kudy to vlastně vede a za chvíli jsem na tutovém štandu z nýtů. Z původní 4+ ten nepříjemný traverz později hodnotíme na poctivou 6. Komentáře na webu od různých lezců jsou více než výmluvné, správně to netrefil asi nikdo, někteří slanili, někteří přelezli jinam a prý nikdo neví, kudy to vlastně vede. Každopádně nám se nakonec podařilo a teď už asi vím, kudy je to správně. Další délky už je orientace jednoznačná a po celkem asi 5 h lezení jsme na Jastrabce. Počasí je parádní, takže pokračujeme Karbunkulovým hřebenem. Jde o chodecko-lezeckou záležitost s obtížnostmi do cca II UIAA. Místy jde ale o velmi exponovaný hřebínek, takže pro slabší povahy to rozhodně není, my lezeme celé volně. Po asi hodince popolézání z hřebínku uhýbáme po uzoučké ale chodecké římse, která končí asi 10 stěnkou, kterou slézáme asi v obtížnosti II-III. Závěr už je pohodový choďák až pod Jahňací štít, odkud už pokračujeme po turistické až na chatu.
Třetí den je poslední, kdy je počasí na jedničku. Už dlouho si chci „odškrknout Měděné lávky“, ale stále to nějak nevychází. Jde sice o víceméně chodeckou záležitost, ale propojením s Německý rebríkem se z toho stává trochu zajímavější věc. Rebrík nastupujeme jasným žlabem, občas lehce popolézáme, víc než za II to nebude, v těžších místech jsou řetězy. Rychle nabíráme výšku, rebrík se brzy promění v pěknou ale exponovanou cestičku, hodně fotíme a po skalkách a suti dolézáme k Ušate veži, za ní scházíme a slézáme cca 100 výškových metrů do širšího žlabu (šlo by i slanit na 3 x z nových slaňáků), odkud už začínají samotné lávky. Stoupáme po dolní široké lávce a v místě, kde začíná klesat odbočujeme prudce vzhůru přes velký vklíněný kámen a dále pokračujeme po horní lávce. Držíme se stěnky, na které jsou zanedlouho 2 červené tečky a u nich pěkný slaňák. Nadlézáme nad něj, stále nejištěni, je to cca 20 m lezení kolem II. Nad tímto místem už vykukuje samotný vrchol a my dolézáme po pěkných plotnách a závěrečných malinkých skalkách. Lezení je to opravdu lehoučké, takže spíš volíme složitější místa, abychom si to trochu užili. Na vrcholu je krásné počasí a super viditelnost, sestupujeme opět normálkou a potom už „jen“ traverz na Svišťovku, sestup na Brnčálku pro věci a odtud k autu. O lezení tato tůra moc není, ale asi opravdu patří mezi nejkrásnější v Tatrách.