Sníh po kotníky, po kolena, po pás, po prsa…..sněhu už mám po krk

Ne že bych v poslední době zahálel, ale pořád bylo co dělat a jen na aktualizaci webu nějak nezbývalo. Po ESRI konferenci v Praze, lezeckých závodech v Opavě, posledním slanění na Kružberku a prvních sjezdovkách na Fajťáku ve Velmezu následovalo co?….Následovaly Vánoce a po nich spousta sněhu. U nás ho zas až tolik nebylo, tak jsme vyrazili s Libuškou, spolužákem gisákem Jirkou a opavským spolulezcem Míšou na pěší přechod Malé Fatry.
S již zmíněnými účastníky jsme vyrazili směr Žilina brzy ráno 26. 12. Vlak měl na svém příjezdu do Kralovan příjemnou hodinu zpoždění, a tak se nám od desáté do tmy moc času na pochod nezbývalo. Vyrazili jsme po nasazení návleků nekompromisně směrem po zelené turistické značce na Stoh (1608m) s plánem dojít večer na chatu pod Chlebom. Po asi 10 minutách začalo brodění ve sněhu asi po kolena. Pro prvního průkopníka to rozhodně nebylo jednoduché, ale šli jsme vytrvale dál po cestičce prošláplé jen lesní zvěří. Když jsme asi po dvou hodinách ušli přibližně čtvrtinu cesty na hřeben (asi desetinu plánované trasy) začal jsem projevovat první chmurné myšlenky na ústup, které však ještě nebyly vyslyšeny. Přejal jsem od Míši velení v prošlapávání a za další chvíli jej po propadnutí po prsa přenechal Jirkovi. Ten neváhal a během chvíle mě napodobil a nějak se mu ve sněhu zalíbilo. U mě se neustále střídalo brblání se smíchem, ale Libuška s Míšou byli stále velcí optimisté. Vždyť jsme taky za poslední hodinu probrodili asi 500m. 🙂 V tu chvíli jsem projevil svůj pesimistický názor na ústup ještě o něco důrazněji a nakonec jsem se dohodli na ústupu a nouzovém přenocování, popřípadě jiném rozumném řešení. Prostě nocování ve sněhu bez stanu by asi nebylo úplně ideální. Kolem třetí jsme se vrátili zpět do Kralovan, kam jsme asi před pěti hodinami dorazili. Rozhodli jsme se popojet o jednu zastávku zpět do Šútova, kde se pokusíme najít nějaké přespání. Stále bylo krásné počasí, a tak jsme již za tmy, kolem páté učinili rozhodnutí ještě teď vyrazit na chatu pod Chlebom po prohrnuté lesní cestě. Byla to sice náročná, poměrně stereotypní cesta za svitu čelovek, ale po necelých čtyřech hodinách jsme po zdolání závěrečné jedovky přeci jen dorazili na chatu. Dopřáli jsme si pravé jídelní a pitné hody, ale unaveni jsme zalehli poměrně brzo.
Druhý den jsme se rozhodli pokračovat v plánovaném přechodu hřebenu po červené turistické značce na chatu pod Suchým. Z nadmořské výšky 1400 m nás nejprve čekalo stoupání kousek pod samý vrchol Velkého Kriváně (1708m), kde končila prošláplá cestička. Za celý den jsme vlastně potkali pouze dva lidi, co přecházeli na pěšo, jinak všichni ostatní byli pochopitelně na skialpech. Jo jo, taky jsem si je celý den přál mít na noze. Odměnou za náročné brodění ve sněhu nám byly nádherné pohledy na všechny strany. Na západě Lysá Hora, na jihu Velká Fatra a na východě Západní Tatry. Pohledy snad ještě krásnější než před dvěma měsíci v šortkách na těch samých místech. Na Malém Kriváni (1670m) se počasí trošku pokazilo a hlavně začalo pořádně fučet a proto jsme pokračovali dál. Kousíček za sedlem Priehyb jsme udělali nejdelší přestávku tohoto dne (asi 10 min). Víc nám prostě počasí a blížící se tma nedovolili. Ve vedení a prošlapávání stopy jsme se střídali Jirka, Míša a já. V roli prvního to byla občas docela sranda. I na vyfoukaných hřebenech a hřbetech bylo místy víc než dva metry sněhu a tak o zábavná propadnutí, kdy se člověk skoro nemůže pohnout nebyla nouze. Přes Biele Skály a Suchý (1468m) jsme jen profrčeli. Skoro 300 výškových metrů na necelém kilometru bylo opravdu velmi výživných. Přirovnal bych to k lehce zapadané bobové dráze s občasnými skokánky a nečekanými prohlubněmi. V posledních zbytcích světla jsme dorazili na chatu pod Suchým, kde nás už čekala vyhřátá kuchyňka. Celou cestu, která v létě trvá asi 4 hodiny jsme zvládli za 6, což je docela slušný výkon. Večer jsme strávili v příjemní společnosti pražských doktorandů na geodézii ČVUT a zjistili jsme, že známe pár stejných lidí. V přetopené místnosti se nespalo úplně ideálně, ale lepší než v zimě.
Poslední den naší malé expedice nás čekal už jen necelé dvě hodiny dlouhý sestup do Strčena, odkud nám jelo docela dobré spojení domů. Škoda jen, že ty mačky jsme táhli zbytečně. A tak jsem se na ně těšil. 🙂 Tolik sněhu mě sice nakrátko zacpalo krk až až, ale už zítra vyrážíme opět s Libuškou na běžky. Ne že by mě brodění ve sněhu nebavilo, ale nemáte někdo jedno kompletní skialpinistické vybavení navíc? 🙂 Fotečky sice nebudou hned, ale až budou, tak to myslím bude stát za to.