Rakouský Höllental
Předpověď vcelku slibná, dovolená na pondělí vypsaná, vyrážíme tedy pátek navečer směr Rakousko – Raxalpe – Höllental, což je jedna z nejnavštěvovanějších lezeckých oblastí Čechy, Slováky a Poláky. Není se čemu divit, je zde spousta zejména vícedélkových cest, dosahujících až 500 m a je to hlavně blízko. Z Olomouce tam jsme za zhruba 3,5 hodky a co teprve až dostaví dálnici z Vídně na hranice.
Přespávali jsme opět jako obvykle v hlavním údolí hned u cesty, kde Rakušánci provozují bezplatné lezecké tábořiště se záchodem a tekoucí pitnou vodou. Přijíždíme na místo kolem desáté večer a dle očekávání je celkem plno. Stan ani nestavíme a pouze upravujeme zadní část našeho Focuse, ze kterého se během pár chvil stává luxusní rovná plošina o délce 180 cm.
Ráno příliš nespěcháme, což se nám nevyplácí, protože pod vybraným a často lezeným King Kongem (6+) se připravuje jedna dvojka a další dvě jsou již ve stěně. Přehodnocujeme situaci a bereme zavděk téměř vedlejší cestou za 6 s ďábelským názvem Blechmauer-Verschneidung. První délku, nádherně vynýtovanou za 5 tahá Libuška, do následující 6- se pouštím já. S oranžovým a modrým dvojčetem se leze a cvaká opravdu nádherně, takže se dlouho nezdržujeme, ale vychutnáváme lehčí třetí délku. Podle nákresu a popisu následuje klíčová šestka, která se dá v případě slabších jedinců vyhákovat za expresky za 5+. V klíčových místech sice nějaký kokot odstranil dva fungl nové nýty a třetí pro jistotu ohnul, takže je z toho skoro klasika. Pro jistotu přidávám vlastního frenda, ale s přehledem v převísku vyklepnu ruce a dolézám na polici. Po ní následuje docela hnusný komín, kde se furt staví do stran a na konci lehce morálový traverz ke štandu, kde hrozí případná menší houpačka. Libuška s batohem na zádech, ale s přehledem dolézá na štand. Poslední dvě délky již v klídečku vychutnáváme a těšíme se na svačinku.
Asi 5 minut po dolezu začíná záživnější část dne. Během pár minut se zatahuje a začíná poprchat. Cesta se podle průvodce neslaňuje, i když kruhy by byly, takže hledáme sestupovku. Déšť se změní na ukrutný liják, takže hledáme o to rychleji. Vápenec začíná krásně klouzat, takže s krajní opatrností neúspěšně hledáme sestup ve dvou údolíčkách. Smyčky po slanění celkem časté, ale za deště, do kterého se přidává mírná mlha a z dálky znějící hromy, se nám do neznáma slaňovat nechce. Nakonec se vracíme zpět k hlavní stěně a hledáme vhodný slaňák v méně převislé části stěny. Ke stromu se smyčkou přidáme jednu naší a pouštíme se dolů. Dvojčata se krásně natahují a ke konci z nich už docela stříká voda. Druhý slaňák opět za strom a pak už pohodový sestup feratou. Naprosto mokří přicházíme k autu a celé odpoledně už jen sušíme, jíme a čteme.
Nedělní ráno provází vytrvalé mrholení, balíme tedy a popojíždíme podle průvodce – vřele dooručuji (Genuss Kletteratlas – Osterreich Ost) do pro nás neznáme oblasti Bucklige Welt – Gretlwandl, kde je větší šance na lepší počasí. Neprší už vytrvale, ale jen občas, takže parkujeme v Glessenfeldu u hlavní silnice a vyrážíme hledat skály. V průvodci bohužel chybí mapa, takže se řídíme podle mého chabého překladu, který vypadá asi takto: „vpravo blablabla potom rovně až k bla odtud kousek k bla a za bla zase doleva, potom u bla doprava, pak rovně a na konci blabla zatočit za blabla a jste tam“. Skály nakonec nacházíme celkem rychle (přímo nad městečkem vlese), ale od silnice rozhodně vidět nejsou. Cesta k nim trvá asi tak 20 minut. Během krátké obhlídky začíná poprchat, ale skála je mírně převislá, takže lézt se dá i za deště. Po první cestě za 7- jsem naprosto unešen – dírky a kapsy v nádherném vápně, cesty mírně převislé nebo kolmé, ale žádné silové brutality, spíše techničtější lezení. V rychlém sledu dáváme 6+, 7, 7- a 6+/7-. Prší čím dál tím více, takže balíme a mizíme domů. Za Vídní se rozjasňuje ale zážitky a lezení i přes nepřízeň počasí super jako vždy.
Tady je pár
foteček .
