Paklenice 2019

Už ani nedopočítám, kolikrát jsem byl v Chorvatsku v Paklenici za lezením ve skalách a ležením u moře. Právě tato kombinace je to, co mám na Paklenici ze všeho nejraději. Po dlouhé době jsme vyrazili ve větším počtu, takže kromě Jaruška a Jarečka s námi tentokrát jel ještě Radek s Luckou. Cesta obřím Mercedesem uplynula vcelku rychle, Rakušáci dokončili další část dálnice, stejně tak Slovinci, takže nejhorší část cesty je tradičně český tankodrom a tragický úsek chybějící dálnice k hranicím.

V našem oblíbeném ubytování V Seline nás přivítali trochu hlučnější čeští sousedé, ale také krásně teplé moře, překvapivě teplejší než vloni v červenci. Potom už následoval jen úžasný stereotyp lezení, sluníčka a koupání. Teploty na lezení už byly docela vysoké, ale dopoledne to ještě nebylo tak hrozné. Kromě jednodélek jsme s Radkem zopakovali náš 8 let starý přelez Velebitašek (11, délek, 6a+), kam jste si stejně jako tentokrát nevzali ani jeden vklíněnec, takže odlezy mezi jinak perfektními nýty byly trochu morálovější. Poučeni z předchozích nezdarů jsme se tentokrát vybavili o dost větším množstvím vody (běžecká vesta je pro tyto účely naprosto ideální), takže dolez ve vedru byl o poznání veselejší. Co mě překvapilo nejvíc je, že jsme byli tentokrát ve stěně a na vrcholu prakticky sami, úžasný zážitek.

Pochopitelně nechyběla ani tradiční ryba u Dinka a Vinnetouovo „třikrát se zatáčí řeka Rio Pecos“, nedaleko dálnice u Jasenice. Už teď se mi tak chce jet znovu, tak třeba ještě na otočku na podzim. 🙂

cestování, Chorvatsko, lezení, Paklenice