Hokejkou na Lomnický štít
Předpověď na sobotu slibovala v Tatrách po týdnu pršení konečně krásné počasí. Nejčastější lezecký parťák Martin nemohl, naštěstí ten druhý nejčastější, Radek, nadšeně souhlasil. Bodejď by ne, když byla v plánu západní stěna Lomnického štítu. Po poměrně krátké diskusi jsme se rozhodli zkusit asi nejznámější lezeckou cestu v Tatrách – Hokejku, na kterou si brousí zuby asi každý lezec. Velkou výhodou jsou tutové štandy z borháků a poměrně hodně starých skob, bez vlastního jištění se ale obejít nedá.
Po pečlivé domácí teoretické přípravě a načtení nejrůznějších článků varujících o frontách jsme se rozhodli vyrazit raději brzy ráno. Ze Starého Smokovce jsme vyšli chvíli před šestou, přes Hrebienok a po zelené značce směr Téryho chata. Ještě než se cesta pod vodopádem zatočí doleva, je potřeba odbočit prudce nahoru do Filmárského žlabu, na jehož začátku nástup vede doleva po širokých travnatých policích. Na webu se dá najít GPX soubor se záznamem nástupu až do Téryho kuloáru. Kopie případně také zde. Cestu lemují občasní mužíci, na konci travnatých polic se cesta trochu zúží a začne prudce stoupat nahoru ke stěně. Tady už jde místy o lezení cca 2, max. 3, ale nic dramatického, všechno spíše chodecký terén. Pod stěnu jsme došli celkem rychle po necelých 2,5 hodinách (záznam trasy s vynecháním GPS signálu na kousku trasy).
Dvě dvojky před námi nás potěšily tím, že jdou jinou cestu, takže celá Hokejka byla ten den zcela nečekaně jenom naše. Nástup se podařilo najít poměrně snadno, otevřený koutek cca 10 m vlevo od výrazného červeného fleku. Po prvních dvou délkách, kde jsem hodně zakládal vlastní jištění si Radek vytáhl třetí délku – komínek za cca 5. Následující traverz byl při zapojení techniky celkem snadnou záležitostí, vše jsem vytáhl prakticky jen na skobách bez friendů nebo vklíněnců. Pátou délku si Radek trochu ztížil nadlezením, takže dolez byl mírně těžší než psaná obtížnost cca za 5. Šestá délka začala trochu těžším převisem (za 5-6 mi to teda nepřišlo, klidně bych těm třem těžším krokům za 7 dal), potom už jednodušší dolez ke štandu. Následovala lehčí 7. délka za 5 pod menší převis s koutem nad hlavou. V tomto místě je většina zákresů cesty blbě a popisuje jen jednu závěrečnou délku. Ve skutečnosti jsou zde délky dvě. Osmá začíná zmíněným výlezem z hnusného koutku a pokračuje cca 10 m pohodověji a končí kolmou až mírně převislou částí se sokolíkem a dostatkem skob. Devátá délka nabízí lehčí variantu pravým koutem a těžší možnost levým úzkým koutem-komínem. Několikrát jsem si zopakoval, že z komínu se vypadnou nedá a po delším hekání jsem dotáhl poslední délku na polici Lievka. Závěrečných cca 100 m jsme již dolezli volně, povzbuzováni turisty, kteří sem vyjeli lanovkou.
Po 6 hodinách lezení následovalo už jen kochání, focení, zasloužené pivo a pokec s dalšími lezci. Poprvé v životě se s námi chtěl někdo cizí vyfotit 🙂 No jo, s horolezci na vrcholu, kdo by to nechtěl, že?:) Z Lomničáku jsme sestoupili po řetězech do Lomnického sedla, odtud dolů na Skalnaté pleso a z něj po magistrále až do Smokovce k autu. Sečteno a podtrženo 8 km (cca 1250 výškových metrů) nástup, cca 350 m lezení (6 h) a 12 km sestup (cca 1600 výškových metrů). Na to, že se všude píše, že to je šestka, tak bych tomu na dvou krátkých místech klidně trochu přitvrdil. Lezecky každopádně krása.
