Dolomiti 2019
V Dolomitech jsme vlastně už jednou všichni tři byli, akorát o tom Jareček neví, protože byl na cestě. Loňská dvoufázová dovolená Julské Alpy + Chorvatsko se ukázala jako povedená, takže i letos jsme zvolili podobný styl v podobě Dolomit a následujícího moře. Osvědčený kemp v Cortině (kemp Dolomiti) byl zvolen za výchozí místo výletů, tak aby bylo přejíždění co nejméně a po ruce bylo co nejvíc variant výletů, výběhů, ferat a případných přejezdů, když by bylo hnusně (naštěstí nebylo).
Averau (feratta) + Nuvolau (turistika)
První den zvažuji nejnáročnější výběh na Tofanu di Rozes ferattou Giovanni Lipella. Trochu mě odrazuje, že nejsem na výšku aklimatizovaný. Je to sice jen 3 200, ale vím, že povalím, takže tyhle rychlé výběhy z olomoucké nuly nejsou ideální. Předpověď podle Yru vypadá celkem v pohodě, ráno se však dělají nad Tofanou mraky, takže rychle přehodnocuji situaci a místo toho vyrážíme na Cinque Torri, kde už jsme před 7 lety byli. Parkujeme na velkém parkovišti pod lanovkou Bain de Dones, já vybíhám, Jaruška s malým jedou lanovkou (děti do 8 zdarma). Dál pokračuji kratší ferattou na Averau (2648) s jedním C úsekem. No, kdybych se pořádně podíval na schéma, tak jsem si ten set brát neměl, fakt pár metrů a velmi jednoduché. Potkávám skupinu asi 20 Američanů na sestupu, které při mém tempu stihnu dohnat i při sestupu. Výhledy z vršku parádní – Marmolada, Tofany, Cinque Tori, Nuvolau, prostě paráda. V sedle doháním Jarušku s malým a přichází první přeháňky. Na Nuvolau (2574) je to však kousíček, takže spěcháme nahoru. Opět pětiminutová přeháňka a valíme dolů na chatu Scoiattoli. Přicházíme právě včas, chytáme poslední volný místo u stolu (vše je nečekaně rezervované) přichází obří bouřka a kroupy. Dáváme si oběd (na rozdíl od okolo sedících Francouzů jen jeden chod) a asi po hodině, když se počasí trochu umoudří, vyrážíme pěšky dolů. Bohužel bouřka včetně krup pokračuje, takže přicházíme docela durch mokří. Naštěstí toto je náš první a poslední dolomitský déšť v průběhu výletu.
Trasa výletu na Averau a Nuvolau
Monte Piana
Druhý den se vydáváme na Monte Piana, obří náhorní plošinu, kde probíhaly za 1. sv. války urputné boje (stejně jako na mnoha dalších místech v Dolomitech). Já z Misuriny vybíhám, zbytek rodinky jede místním taxi Jeepem (platí i děti). Potkáváme se nahoře u chaty a vyrážíme na okružní trasu kolem celé planiny, která je současně vedená jako feratta obtížnosti A/B. Procházíme obrovským množstvím zákopů, tunelů, bunkrů a dalších pozůstatků války. Jeden kopec obsazený Italy, druhý Rakušany, po dobu tří let se zde vedly nesmyslné boje v ukrutných mrazech (více než 2/3 obětí války v Dolomitech bylo v důsledku mrazu nebo pádu v lavině nebo ze skály). To vše v kulisách okolních vrcholků, kterým vévodí Tre Cime. Po necelých 3 h bloumání po vršku (cestiček je tady spousta) sestupujeme společně k autu v Misurině.
Tofana di Rozes – feratta Giovanni Lipella
Třetí den vypadá předpověď ideálně, takže jedeme pod Col de Bois a já vyrážím ferattou Giovanni Lipella na Tofanu di Rozes, která mi ze tří Tofan chybí. U nástupu potkávám skupinku asi 6 lidí, které rychle předbíhám. Po úvodních žebřících přichází na řadu asi 300 m tunelů, které zde vznikly opět v 1. sv. válce. V tunelu předbíhám další lidi, po výlezu z tunelu chvíli váhám kudy dál. Nahoře vidím 2 lidi, takže vyrazím za nimi a dávám se do řeči. Jsou to Poláci, kteří trochu bloudí a říkají, že lana nahoru tvoří jen okruh a vrací se zase zpět. Vytahuju nákres a společně se shodujeme, že musíme dlouze traverzovat (cca 400 m) po úzké cestičce suťoviskem se zbytky sněhu. Přidává se k nám Ital, který také trochu bloudí. Ujmu se vedení, Poláci na skále za chvíli odpadají, Ital chvíli vzdoruje, ale pak už mizí v dáli. Předbíhám skupinku Čechů a střídám traverzy (občas nepříjemně mokré, ale zajištěné) a příkrá stoupání. Většinou jde o obtížnost kolem B-C, takže nic dramatického, následuje pár úseků, které jsou asi za C-D, ale jako lezec v tom moc nerozlišuju a je to pro mě fakt hodně jednoduché. Nicméně nabírám výšku a dostávám se na cestičku, kde doleva vykouknu na Tofany (zde jde z feratty uhnout k chatě), ale pokračuju doprava dlouhým traverzem, který končí kolmým úsekem za C/D. Za chvíli jsem na vrcholovém hřebínku, který je docela nepříjemně zasněžený. Držím se suťoviska a kamení, takže stačí jen jeden cca 3 m dlouhý traverz sněhového pole a za chvíli jsem na vrcholu. Podle stop jsem ten den na vrcholu první, paráda. Čas z průvodce (cca 4,5 h) jsem srazil na necelé 2 h, odměnou jsou mi krásné výhledy na Marmoladu, Piz Boe, Cortinu a zbývající 2 Tofany. Lehce posvačím a valím dolů už po turistické cestě. Je to ale docela hnusné suťovisko se zbytky sněhových polí, takže občas trochu sjezdovka. Míjím hodně turistů stoupajících od chaty a docela je lituju, co je ještě čeká, nahoru bych tím hnusem jít nechtěl. Rychle sbíhám podél chaty Giussani a kousek od chaty Dibona doháním rodinku, kteří si dopoledne dali pohodový traverzík na chatu.
Trasa výletu na Tofanu di Rozes
K jezeru Sorapiss
Další den volíme odpočinkový výlet k jezeru Sorapiss (pro mě neznámé místo – díky Rakovi Jurečkovi za tip!). Je víkend, takže v sedle Tre Troci zabíráme skoro poslední místo k parkování. Zanedlouho doháníme skupinku asi 50 důchodců a 50 studentů. I Jareček má svižnější tempo, takže všechny rychle předbíháme a za asi hodinku a půl jsme u jezera. Já si regeneračně vybíhám nad jezero udělat pár fotek a potom společně pokračujeme zpátky.
Trasa výletu k jezeru Sorapiss
Tunely Lagazuoi Picollo
Pátý den vyrážíme na největší pecku výletu připravenou pro Jarečka – lanovkou na Lagazuoi Picollo a potom asi 1 km s čelovkou skrz horou vojenskými tunely z 1. sv. války. Já v rámci tréninku a úspor financí jako již tradičně nahoru vybíhám ferattou (cca B-C) a předbíhám všechny co jsou přede mnou. Na vrcholu se potkávám s rodinkou, děláme pár povinných foto a rychle utíkáme od všudypřítomných Japonců. Hned vedle chaty směřujeme prudce dolů podle ukazatele k tunelu. Po asi 200 m sestupu začíná lano, kde Jarečkovi dáváme ferattový set a přilbu, ale je to i pro něj jednoduché, zhruba A/B. Potom se noříme do tunelů a tisíci schody klesáme horou s občasnými odbočkami k oknům nebo různým štolám a místnostem ve skále. Po asi hodince se vynořujeme z tunelů ven a absolvujeme ještě krátkou odbočku k bunkru. Potom sestupujeme turistickou cestičkou do sedla Falzarego, kde právě probíhá obří cyklomaraton. Bohužel je cesta zavřená, takže čekáme skoro 3 h. Já si čekání krátím kratším výběhem na nedaleký vrchol Croda Negra.
Trasa výletu tunely Lagazuoi Picollo
Monte Faloria a Punta Nera nad Cortinou
Poslední, šestý den pobytu v Dolomitech, je předpověď taková nijaká, takže vyrážíme na nejbližší vrchol od Cortiny. Parkujeme hned vedle lanovky v centru (kousek nad parkovištěm je travnatý plácek pro cca 20 aut zdarma) a kupujeme lístky – hodně mastné, oproti jiným lanovkám skoro dvojnásobek (dospělák jen nahoru 20 EUR), navíc platí i děti. Jaruška s malým vyjíždí lanovkou, já se peru s krutým převýšením a většinu cesty funím s rukama na kolenou. Potkáváme se na Monte Faloria, odkud vyrážíme pěšky nahoru k lanovkám. Já se odpojuji a mířím až na Punta Nera. V poslední části stoupání mě zastavují sněhová pole, která nejprve oblézám, občas traverzuji, ale je to hodně tvrdé a oblézání už je na hraně toho, co si dovolím sám bez lana a v teniskách. Raději tedy otáčím a varuji skupinu Čechů, kteří také volí jinou variantu. V sedle se opět spojujeme a pokračujeme pohodovým tempem zpět na Monte Faloria. Po krátkém poležení s výhledy na Tofany dolů sbíhám a s rodinkou se setkáváme dole na parkovišti.
Trasa výletu na Monte Faloria a Punta Nera
Druhá moje návštěva v Dolomitech mě opět utvrdila v tom, že tyhle hory jsou fakt úžasný na jakoukoliv sportovní aktivitu. Cestiček a feratt je tady tolik, že si vybere opravdu každý. Z většiny sedel se dá vymyslet spousta variant výletů, lanovky hodně urychlí přesun, tak aby bylo víc času na samotný výlet. Cortinu můžu rozhodně doporučit jako super výchozí místo pro velkou většinu největších pecek, co Dolomity nabízí.
