Po nekonečných 2 letech plánování jsme konečně vyrazili na pěší přechod Zakarpatské Ukrajiny. Mapy vytištěny, jídlo nakoupeno, dobrá nálada a míč s sebou. Brněnská Zvonařka byla celkem solidně naplněna cestujícími, kteří čekali na našem stanovišti. Po chvíli přijel ukrajinský autobus a odbavil většinu cestujících. Již zde první tisícovky strčené do kapsy řidičů dávaly najevo, že nás čeká výborná dovolená. Po chvíli přijel další autobus, tentokrát patřící české dopravní kanceláři Ragabus, s česky mluvícími řidiči z Ukrajiny, kteří působili naštěstí solidnějším dojmem.

V průběhu naší cesty se nic zvláštního nestalo, až na pár detailů. Nejprve jsme zhlédly ukrajinskou podobu Starců na chmelu v původním znění, což nás výborně naladilo. Celou cestu nám také zpříjemňoval jeden podnapilý Ukrajinec, neustále cestující po autobuse sem a tam.

Na hranicích s Ukrajinou nás čekal první kontakt s byrokracií. Vízum sice potřeba nebylo, ale pas jim nestačil. Museli jsme tedy vyplnit formulář „Imigrační kartu“ s údaji opsanými z pasu, takže důvod neznámý. :) Kolem 5. hodiny ranní jsme dorazili do Užgorodu, kde nás čekal první cenový šok – benzín za 15 Kč. A to už jim to prý pěkně zdražili. Překvapení však pokračovala. Asfaltovaná byla z Užgorodu dále jen hlavní silnice a to ještě mnohdy s dírami a vše ostatní štěrk, písek, nebo hlína. Na další zastávce, v Mukačevu, jsme si prohlédli nádraží, kde budeme za 14 dnů nastupovat a pokračovali jsme přes Iršavu, Chusť, Tjačiv, Solotvinu směrem do Rachivu. Ke konci jsme již jeli jen já a Libuška a pan řidič, který se s námi dal za jízdy česky do řeči a my navázali první příjemný kontakt a následně si vyměnili vizitky. Kousek před Rachivem se mi ještě podařilo za jízdy vyfotit geografický střed Evropy, tedy přesněji jeden z geografických středů. Tento byl změřen na počátku 18. století.

Potom nám řidič ochotně zjistil odjezd autobusku – Maršutky do vesničky Luhy a vzhledem k tomu, že jsme měli asi 2 hodiny čas, prošli jsme si centrum městečka. Zde nás také čekal první střet s místními záchody. To že byly suché, bylo až to poslední. Tak zaneřáděné záchody jsme ani jeden z nás nikdy neviděli a asi ani nikdy neuvidíme. Většina dalších co jsme navštívili vypadala bohužel podobně. Po nástupu do autobusu nás řidič mírně sprdnul, že jsme si koupili lístek na pokladně a ne u něj (o hřivny míň, co mohly jít jemu přímo do kapsy) a skásl nás aspoň o další penízky za bagáže. Ještě než jsme vyrazili, přišly postupně 3 cikánské ratolesti a formou modlení žebrali. Většina pobožných Ukrajinců jim pár kopějek přihodila a za chvíli si děti nesly dnes již 6. zmrzlinu a 5. hod dog.

Když jsme konečně vyrazili začalo mírně poprchat, následně hodně pršet a později slejvák jak ...V polovině asi 30 km dlouhé cesty přistoupil pohraniční strážník ve vojenském (všichni, kdo chtějí nahánět strach – strážníci, celníci, hlídači na zámku, … - nosí pro vystrašení a psychický nátlak maskáče) a tím začala naše první úplatková zkušenost. Nás si sice všiml, ale počkal až na konečnou, kde si vyžádal pasy, informaci kam jdeme a propustku. Nereagoval na naše poznáky, že žádná propustka není potřeba a trval na svém, že jsme v pohraniční oblasti a že musíme mít propustku. Mluvil celkem obstojně česky, takže se s ním dalo aspoň dorozumět. Nakonec vše dohodl s řidičem (myslíme si, že byli domluveni už hodně dopředu), zabavil pasy a my jeli v prázdném autobuse zpět do Bogdanu na jejich strážnickou stanici. Zde ve svých rukou psaných poznámkách zjistil, že žádné dva Čechy, co by chtěli přejít hranice do Rumunska nehledají, ale na Černou Horu (nejvýchodnější bod bývalého Československa nás prý pustit nemůže). Co kdybychom náhodou chtěli překročit hranice do Rumunska, že? Mezi tím, co se z vedlejší místnosti ozývaly zvuky Need For Speed III. nám vrátil pasy a jel s námi znovu na konečnou do Luhů. Zde jsme chtě-nechtě dali řidičovi cigarety a 70 Hřiven (asi 350 Kč), což vlastně nebyl úplatek ani propustka a poplatek řidičovi za svezení a my mohli vesele vyrazit po změněné cestě směrem na Hoverlu.

Přestalo pršet a my kolem půl 4 začali stoupat po nejvýraznější cestě mezi domy podél potoka. Po asi 4 km nás čekala vstupní brána do Národního parku, kde jsme zaplatili asi 5 euro za vstup za nás dva na dva dny a my stoupali po cestě odbočující mírně doleva, přes několik mostků. Po celkem asi 8 km a 300 výškových metrech jsme dorazili k budově uprostřed lesa, přímo u cesty, kde jsme postavili stan a dosušovali navlhlé oblečení. V noci pršelo.

Ráno jsme vstávali přibližně kolem 9:30 a zanedlouho kolem projížděly dvě vojenská auta naložená lidmi. Až na hřebeni nám došlo, že takto se tu zřejmě běžně vozí turisté po národních parcích. Tato naše domněnka byla později ještě mnohokrát potvrzena. Hold jiný kraj jiný mrav . Třeba si ty hory nezničí. :) Kolem půl 11 jsme pokračovali ve stoupání po nejvýraznější a nejvyjetější cestě. Přibližně v jednu jsme poobědvali v sedle pod Hoverlou. Nedaleko jsme nechali naše batohy a vyrazili jsme nalehko dobýt nejvyšší vrchol Ukrajiny – Hoverlu (2060 m n. m.). Na velmi větrném vrcholu bylo v závětří ukryto asi 50 turistů, ale naštěstí nám dojem z vrcholu nezkazili. O to horší byl pohled na všudypřítomný odpadkový koš. Ten nás ostatně provázel prakticky všude – v horách, v potocích, v řekách. Ve městech a vesnicích však po odpadkovém koši ani památky a podle toho to bohužel vypadá. Počasí až na vítr úplně ideální.

Po sestupu z Hoverly jsme nasadili naše lehoučké batůžky (já 28 kg, Libuška asi 20 kg) a pokračovali jsme dále po vrstevnicové cestě pod hřebenem až za horu Pietroš, kde jsme v dřevěné chatičce uvařili a kousek opodál postavili stan. Kousek před chatičkou došlo k prvnímu kontaktu se stádem krav. To jsme je ještě velikým a bojácným obloukem obcházeli. V posledních dnech jsme s nimi téměř spali, ale o tom až později. V noci opět mírně pršelo. Za dnešní den 20 km a 1300 výškových metrů.

4. den naší malé expedice jsme se probudili poměrně brzy a již v 8:30 jsme vyrazili dále po vrstevnicové cestě. Došlo také k dalšímu, již méně bojácnému, kontaktu se stádem krav. Kolem 13 hodiny jsme odbočili ze sedla pod Šešulem mírně doprava a začali klesat do obce Kvasy. Po cestě jsme minuli 3 ukrajinské turisty, jeden gazík a další stádo krav. Kolem půl páté jsme prošli kolem nedostavěného hotelu a odbočili jsme na hlavní silnici doprava. V děsném parnu jsme si osvěžili nohy a vyprali trochu oblečení v místní řece Tysa. Přibližně po 300 m jsme zabočili doleva na štěrkovou cestu a po ní začali stoupat na poloninu Svidovec. Po asi 300 m jsme došli na křižovatku, kde nás čekalo drobné váhání kudy dál. Zabočili jsme doprava a po 200 m doleva, což se ukázalo jako dobrá volba. Další téměř 3 hodiny jsme stoupali asi 500 výškových metrů na 3 km až na okraj lesa, kde jsme u přístřešku postavili stan, něco dobrého ukuchtili a po 16 km a 500 m převýšení šli na kutě. V noci opět pršelo.
Po odchodu z tábořiště kolem 10:30 nás čekala jen dřina. Stoupali jsme po (výjimečně značené) lesní cestě, až na okraj horní hranice lesa, kde jsme prošli kolem několika salaší a pokračovali v náročném stoupání. Vítr zesiloval čím dál tím více a my byli kolem 15:00 na vrcholu Velké Bližnice (1881 m n. m.). Zde nám to skoro odfouklo trekové hůlky a tak jsme raději pokračovali dále po hřebeni, kde to nefoukalo o moc méně. Sice nepršelo, ale byla poměrně hodně zatažená obloha. Kolem 16:00 jsme přišli do sedla pod Bližnicou, kde končil nově stavěný lyžařský vlek z Jasině a my se rozhodli u sněžníku postavit stan. Po zkoumání všudypřítomných svahových pochodů na karpatském flyši jsme tak mohli obdivovat pozůstatky glaciální činnosti, takže naprostý ráj pro nás geografy-kartografy-geoinformatiky. Stavění stanu nebyla v prudkém větru snadná záležitost a tak jsme byli rádi, že se vše asi po půl hodině podařilo. Ze silného nočního větru, který mě v noci přimáčkl tyčku na hlavu, máme 2 středové tyčky ohnuté ještě teď. Těsně před spaním se k nám začala již za šera blížit zvonkohra a my natvrdle pochopili, že jde o stádo ovcí, procházející těsně kolem našeho stanu. Foto ze stanu ve fotogalerii. Za tento den odpočinkových 10 km a 1000 m převýšení. V noci opět mírně poprchá.
6. den odcházíme kolem půl 11 po hřebenové cestě, kde se není kde ztratit, pořád dále. Potkáváme nejprve týpky co se prohání uprostřed hor na čtyřkolkách a následně speciálně upravený náklaďák vozící další turisty do hor. My se koukáme na ně, co to je za blbce, že tu jezdí autem a oni koukají na nás, co to je za blbce, že tu chodí s tak těžkým batohem pěšky.

Podle průvodce (asi nejlepší a nejvhodnější pro tyto účely je průvodce z roku 1997 od Jaroslava Kusaly – formát menší než A5) sestupujeme mezi kopci Ungarjska a Podpula, avšak stáčíme se příliš brzy doleva z hřebene a tím začíná naše malé drama. Stále víme, kde asi tak jsme, ale cesta nikde. Nejprve projdeme asi 5 malých louček a střídavě nacházíme a ztrácíme prtě (cestičky vychozené od dobytka), které nikam nevedou. Volíme tedy variantu sestupu k potoku, který víme kam teče a kam nás dovede. Úzkorozchodnou železnici však vzala při povodni v roce 1998 voda a my tak jdeme asi 5 km v úzkém kaňonu plném vody, kamení, lopuchů, popadaných stromů, takřka kolmých svahů, až dorazíme již téměř za tmy k opuštěné a polorozpadlé budově, kde vidíme živého člověka. Už víme co to je hluboký karpatský les. S rybářem se dáváme do řeči a upřesňujeme místo kde se nacházíme.

Šli jsme dobře, jen ta cesta nějak chyběla. V nohách asi 18 km a 500 výškových metrů. Posledních 5 km zabralo asi 5 h. Držte se nejvýraznějších cest a nehledejte vlastní! Tak to by mělo být v každém průvodci po Karpatech. :)

Další den vyrážíme opět kolem půl 11 a asi 20x brodíme řeku. Již druhý den oceňujeme kvalitu Goratexových bod, ve kterých není ani kapka. Trekové hůlky jsou taktéž neocenitelnou pomůckou. Po asi 6 km přicházíme na okraj obce Lopuchov a uvědomujeme si, že jméno je odvozeno od tisíců lopuchů, kterými jsme se předchozí den brodili. Obdivujeme krásu starých dřevěnek se satelity, mezi kterými je vila za pál milionů jako pěst na oko. Snažíme se něco stopnout, ale všechna auta jedou bohužel opačným směrem. Přicházíme k obchodu, kde nakupujeme oplatky, rybu a pivo. Mezitím bohužel projíždí první a jediná dvě auta naším směrem. Vzhledem k tomu, že v tento den mají na Ukrajině státní svátek – Den konstitucji, jsou všichni slušně oblečeni. Největší úsměv ve mně vyvolá malý chlapeček, ne víc než 5 let, v obleku, a tak mu dáváme přes plot školky nějaké bonbóny.

Po příchodu k hlavní cestě nám zastavuje hned první auto a my příjemně vykládáme s řidičem v tranzitu. Za stop nic nechce a vysazuje nás přímo v centru Usti Čornej. Po chvíli hledání najdeme super pekárnu, kde nakupujeme 3 chleby asi za 20 Kč dohromady. Poté pokračujeme z Usti na jih a na první výrazné odbočce, asi 400 m od centra odbočujeme doprava a začínáme stoupat. U hřbitova obědváme a přidává se k nám místní stařena. Když zjistila, že jdeme do Koločavy, snažila se nám vnutit jinou cestu, která nevede přes horu ale v klidu údolím. Prostě nedokázala pochopit, že my chceme jít přes poloninu Krásnou. Po asi 10 minutách rozhovoru se loučíme a stoupáme po výrazné lesní cestě. Celkem 2x míjíme náklaďák naložený turisty a kolem 18:00 přicházíme po 13 km a 700 m převýšení (+5 km stop) na horní hranici lesa, kde na malé loučce stavíme stan. V noci výjimečně neprší.

V pátek stáváme prakticky mezi krávami a už si z toho vlastně nic neděláme. Odvážnější krávy očuchávají stan a jedna vytrhává kolík a posléze zbaběle utíká. Dáváme se do hovoru s příjemným bačou, který si hned na přivítanou podává ruku. To ostatně dělali snad úplně všichni, se kterými jsme se seznámili. Odcházíme po vydatné snídani až v 11 a podivujeme se nad plynovodem, který je na této polonině postaven přímo na hřebenu. Jdeme tedy stále po kamenité cestě vyjeté od těžkých bagrů a nákladních aut. Libuška je dnes celkem znavená, takže už asi po 8 km stavíme ve výrazném sedle za Bližnicou stan.

Mezitím co já hledám vodu, přichází ke stanu asi 13 letí kluci a prosí o cigarety. Když jsem přišel já, raději odešli do své salaše. Po chvíli jim ale otrnulo a přišli prosit znovu. Nakonec nám přinesli obrovský kus sýra, který pak jíme 4 dny, asi za 50 Kč. K tomu jsme jim přidali bombóny. Klukům to však nestačilo a za tmy se plížili ke stanu a snažili se něco ukrást. Byl však úplněk, takže jsme krásně viděli, jak se blíží. Navíc byli kluci docela hluční a neopatrní, takže jsem na ně asi 3x bafnul a oni překvapení utekli. Po čtvrté už přišli ze zoufalství házet kameny. Když dopadly na stan první dva, okřikl jsem se trochu důrazněji a už naštěstí nepřišli.

9. den pobytu odcházíme raději už kolem 8, ať jsme co nejdřív pryč od dotěrných darebů. Jdeme stále po hřebenu a po nejvýraznější cestě scházíme do údolí do Koločavy. Místní děti jsou zvyklé na letní nápor Čechů a ze všech stran zní „ahoj, daj bonbon“. Občas rozdělujeme žvýkačky a v místním vetešnictví nakupujeme chleba a opalovací krém. Libuška má tak spálené nohy, že si přes ně raději dává kapesník. Jdeme po rozbité cestě podél zabordeleného potoka a opět marně hledáme odpadkový koš. Do řeči se s námi dává místní učitelka, která nám sdělí několik zajímavých informací a překvapivě dobře mluví česky. Zastavujeme u první hospody a dáváme si pivo a polívku. Je sobotní odpoledne a tak mají už jen jednu.

Pokračujeme dále po trochu asfaltované silnici a zastavujeme v další hospodě s českým nápisem „Četnická stanice“. Příjemný pan majitel s námi vybírá jídlo a za chvíli již dlabem a popíjíme další pivo. Dáváme se do řeči s ukrajinskými bikery Sašou a Ivanem našeho věku a probíráme všechno možné. Po chvíli přichází 2 Češi, takže se dáváme do řeči a vyměňujeme informace. Jdeme totiž prakticky stejné trasy, akorát každý z jiného směru. Nesmí chybět ještě přípitek s ukrajinským policistou, který se vydává za vnuka Stalina. Ze zdvořilosti chvíli povykládáme a pak pokračujeme kolem osmé na severní okraj Koločavy, kde stavíme stan a mírně v náladě rychle usínáme. To máme za sebou 19 km, 600 výškových metrů a něco málo alkoholového posilnění.

Následující den vstáváme až v 10 hodin a jdeme stále podél potoka a míříme do sedla mezi Jasnovcem a Něgrovcem (1707 m n. m.). Několikrát brodíme potok a když cesta náhle končí, zoufale koukáme do mapy. Nakonec se nám podaří najít cestu odbočující mírně vpravo a tedy ne tu co je kreslená v mapě mírně doleva. Po strmém stoupání přicházíme asi po hodině na louku, kde se volně pasou koně. Stoupáme dále do sedla, kde obědváme a kocháme se pohledem do údolí. Po chvíli přichází dva bačové a ptáme se jich na cestu. Odlehčujeme ze svého batůžku úplatků a dáváme jim cigarety. Po úzké lesní cestičce sestupujeme údolím a v závěru několikrát brodíme. Kolem 17 hodiny přicházíme k řece Ozerjance a kousek před ní stavíme na loučce stan. Příjemný pohodový den...11 km 600 m převýšení.

Druhý červencový den se budíme současně s příjezdem lesních dělníků k loučce. Po snídaní hned vyrážíme dolů podél Ozerjanky podél krásných dřevěnek bez satelitů. Jdeme asi nejkrásnějším údolím s nejkrásnějšími a nejpůvodnějšími stavbami. Vřele doporučujeme. Po asi 6 km přicházíme k muzeu vorařství, kde postává skupinka asi 30 Čechů s průvodkyní (zájezd cestovky Poznání). Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že muzeum je zavřené. Kdosi leze dovnitř oknem a otevírá zevnitř, takže prohlídka se nakonec uskutečňuje.

Nakonec vše dopadá tak, že máme dále stejnou cestu, takže se necháváme svézt až pod Siněvirské jezero se zastávkou v Siněvirské Poljaně. Zjišťujeme jak jsme nesmírně rádi, že jsme tu sami a ne s cestovkou. Svezení ale super, takže ještě jednou díky. V nejbližší restauraci si dáváme opět něco málo z ukrajinské kuchyně a odpoledne vyrážíme k Siněvirskému jezeru, což je největší jezero na Ukrajině. Kolem něho podnikáme okružní výlet a dáváme se do řeči se spoustou českých cyklistů a turistů. Pokoušíme se vylézt na krásnou mohylu Sini a Vira, ale bohužel zásadní finální chyt chybí a bez lezeček se hold na něco postavit nedá, takže nakonec vzdáváme a pokračujeme dále od jezera dolů k silnici. Dole chvíli klábosíme s českými motorkáři a jdeme směrem do Siněvirské Poljany.

Po asi 12 km za tento den volíme blízké tábořiště u řeky, kde již táboří Jura a Luňa, další ukrajinští informatici, co cestují. Vyměňujeme vizitky a trávíme nesmírně příjemný večer povídáním o všem možném, pojídáním a popíjením všeho možného od slivovice přes gruzijské víno nebo kávu. Dozvídáme se mimo jiné mnoho zajímavých informací o životě normálních lidí a o korupčním a úplatkářském prostředí na Ukrajině.


Úterý nás čekal přesun k polonině Boržavě k městečku Mižhorje. Vyrazili jsme nejprve pěšky a asi po 2 km se nám podařilo stopnout autobusek s českými turisty. Ti vystoupili u muzea vorařství a my pokračovali za 5 Hřiven na jednoho dalších 20 km až do Mižhorje. Zde jsme udělali malý nákup na tržišti, poobědvali a vyrazili jsme přes řeku, kde jsme obdivovali nádherné uložení jednotlivých geologických vrstev. Za mostem jsme odbočili doprava a začali jsme prudce stoupat až na okraj lesa, kde jsme postavili stan. Vody bylo poměrně málo, takže z malého pramínku trvalo nasbírat 3 l asi půl hodiny. Stihli jsme to těsně před deštěm, který pokračoval celou noc.



Celé dopoledne prší, takže raději pospáváme. Vyrážíme až kolem 12 a poměrně prudce stoupáme po úzké lesní cestě. Přicházíme na hřeben, kde potkáváme sběrače borůvek a sami se taky pořádně nacpáváme. Za Menčulem sestupujeme do sedla a následně opět stoupáme na hřeben. Bouřka se rychle blíží a my kolem 4 za deště stavíme stan v lese. Snad ten blesk práskne někam jinam.



Další den se budíme kolem 9 a stále prší. Pospáváme až do 11, kdy za deště balíme stan a vyrážíme dále po hřebeni, který je jasně zvýrazněn zakopaným plynovodem. Míjíme stádo koz a přicházíme do sedla Prislop, kde na chvíli přestává pršet. Pokračujeme ještě asi 3 km, když vítr zesílí a mírně se rozjasní. Rozhodujeme se, že postavíme stan a vysušíme navlhlé oblečení. Goratexová bunda a kalhoty drží úplně super, jen boty začínají mírně vlhnout. Libuška se zahřívá ve stanu a já suším boty ve větru a sbírám borůvky. Voda je naštěstí blízko v údolí, takže kolem 6 zalézám také do stanu a cpeme se borůvkovou čokoládou (mléčná+borůvky). Opět a stále vydatněji prší.

Ráno sice neprší, ale viditelnost se snižuje tak na 20 m. Balíme stan a poprvé vytahujeme buzolu. Začíná pršet a vítr nás poráží skoro k zemi. Z Hrabu špatně odbočujeme doleva a až asi po 2 km zjišťujeme, že se musíme vrátit zpět. Na Magura Kyče to fouká rozhodně přes 100 km/h (mám dobré srovnání z Keprníku, kde tehdy hlásili 140) a my raději volíme sestup do údolí. Po vrstevnici obcházíme další vrchol a sestupujeme do údolí nehledě na to, kde se objevíme. V mlze prakticky nic nevidíme, takže slušně vyjetá cesta je příjemným překvapením. Sestupujeme podél sjezdovky do areálu dřevěných srubů, kde stavíme v přístřešku stan a důkladně sušíme všechny věci. Bunda a kalhoty jsou suché hned, boty jsou nasáklé jak houby. No hold i goráč proteče,když v ohybech popraská.

Kolem 6 přichází k přístřešku hlídač Ivan a dává se s námi do řeči. Přemlouvá nás na návštěvu srubu a že se můžeme osprchovat. Jsme děsně nedůvěřiví a nakonec svolíme a jdeme na návštěvu. Ivan nám předává klíčky od super srubu se saunou a odchází asi na hodinu a půl. Nemůžeme uvěřit ale sprchujeme se a koukáme na satelit. :) S Ivanem si potom ještě připíjíme na jeho svátek a jdeme spát do stanu pod přístřešek. Dnes celkem 18 km v děsné mlze.

Ráno vycházíme kolem 9 a konečně zjišťujeme, kde přesně jsme se vynořili. Je už opět krásné slunečné počasí s výbornou viditelností. Sestupujeme do údolí do obce Podobovec, kde přecházíme přes malý hřbet a stopujeme hned druhé auto co kolem projíždí. Cena dohodou, tedy 20 Hřiven za oba až do Volovce. Procházíme tržiště a dáváme si oběd.

Po zjištění odjezdu vlaku na další den jdeme podél potoka jihovýchodním směrem. Cesta vede podél potoka a od nádraží je značená jako turistická trasa č.15. Kolem 2 hodiny přicházíme na kraj obce, kde se sluníme u potoka a chladíme piva v potoční ledničce. Kolem chodí davy borůvkářů a projíždí desítky vytuněných Lad s přítlačnými křídly nebo minimálně černými skly. Za chvíli přichází stádo krav a mladé tele slintá po všech našich věcech. Na Libuščiny výzvy tele nereaguje a až můj 14 dnů neholený obličej tele zažene zpět do stáda. Usínáme v dobré náladě a už se těšíme domů. Trochu litujeme, že jsme Boržavu nedošli do konce a neviděli tak vojenské radary na Stoji. Aspoň máme důvod se vrátit.

Ráno vstáváme již v 6, abychom stihli ranní vlak z Volovce do Mukačeva. Po rozmluvě s paní u pokladny zjišťujeme, že je lepší koupit si lístek až ve vlaku u průvodčího, kde nás bude stát polovinu, tedy 10 Hřiven na jednoho. Nejprve kolem projíždí nákladní vlak se čtyřmi lokomotivami a asi 60 vagóny a hned za ním přijíždí rychlík s asi 15 vagóny. Jeden z nich vybíráme a průvodčí (pro každý vagón jeden) nás usazuje v přiděleném kupé. Po chvíli přichází, vybírá peníze, ale lístek nedostáváme, což nás ale již nepřekvapuje. Úsměvně působí snad jen sešoupané koberce a rádoby pohodlná lůžka budící dojem Orient expresu. V Mukačevu vyrážíme podle ortofota z Googlu směr historické centrum a jsme nesmírně překvapeni krásou města. Vše opraveno, obchody i v neděli odpoledne otevřené. Utrácíme poslední zbytky peněz za pohledy, vstupné, zmrzlinu a jídlo.

Kupujeme mapu a zjišťujeme, že hrad Palanok se nenachází jižně od města, jak píše průvodce, ale západně od města. Jdeme asi 3 km pěšky a stoupáme na zdálky nic moc vypadající zámek. U vstupu do zámku jsme překvapeni množstvím turistů, mírným vstupným (20 Kč na jednoho) a krásně opravenými nádvořími a celým vnitřkem zámku. Fotky vypoví asi nejlépe, co všechno je možné vidět za pár korun. Určitě to stojí za to! Po prohlídce jsme se vrátili zpět do centra a poobědvali. Následoval výlet podél řeky k pravoslavnému kostelu s klášterem. U vstupu nás bohužel odradila cedule upozorňující na dlouhý oděv, který jsme v tom parnu na sebe opravdu dávat nechtěli. Zvolili jsme tedy návrat do centra a přesun na autobusové nádraží.

Autobus přijel docela načas a my se hned dali do řeči s dvěma turisty z Ukrajiny ve středních letech. Probrali jsme všechny prochozené poloniny a bylo zřejmé, že oni je prošli nejmíň stokrát. Jeden z největších zážitků nás potkal na hranicích. Na ukrajinských jsme museli vystoupit pouze všichni Češi, tedy my dva a potom další dva neznámí a museli jsme projít opravdu pečlivou prohlídkou. Všichni opět ve vojenském, aby byl případný pašerák pod maximálním tlakem. Nejprve jsme každý vyplnili příslušný formulář, že nevezeme nic nelegálního a potom následovala důkladná prohlídka. Bral si nás jednoho po druhém do své boudy, kde jsem musel vybalit doslova celý batoh. Smradlavé ponožky z bot, spacák, vařič, příbor, nůž, všechno oblečení, pepřák, prostě úplně všechno. S každým z nás strávil přibližně půl hodiny a vodka v našich batozích ho prakticky nezajímala. Kvůli Libuščině lékárničce si dokonce přivolal specialistu na léky a na dalšího Čecha pro jistotu chemika, který testoval koření z trhu, které mu nakonec zabavili. Po asi hodině a půl jsme popojeli na slovenské hranice, kde stejnou dobu trvala prohlídka 30 Ukrajinců a nás Čechy sprdnuli za to, že jsme zbytečně stáli a nešli dopředu, když máme přednost. Zkušenost opravdu zajímavá a hlavně úsměvná, když nic nepašujete.



Ráno kolem 7 přijíždíme do Brna a s řidičem upřesňujeme místo zastavení. Nakonec nás vysazují na motorestu U Devíti křížů, kam pro nás přijíždí taťka autem. Po 20 km přijíždíme do Náměště a bereme sprchu a splachovací záchod útokem. To je pohoda!!! Ale i tam to nebylo špatné.

Počet přístupů: ©Buracek 2007       Kontakt:    Jaroslav Burian    a    Libuše Dobrá