24 hodin na kole, neboli úpal, úžeh, vyčerpání,…..3. místo

Může to být někomu divné, ale vše začalo nevinnou Petrykovou zprávou přes ICQ, co takhle čtyřiadvacetihodinovka na horském kole u Liberce. Aniž bych se koukal, co to vlastně je, řekl jsem že do toho jdu. Detail, že se to jede 24 h bez přerušení, jsem raději moc nevnímal, najeté kilometry v letošním roce také ne, a už jsme byli přihlášení.
Na místo činu jsme vyrazili společně s technickým zázemím, bez kterého by to nešlo (Libuškou), již v pátek. Po cestě jsme se ještě posilnili u Peťova bratránka a večer přišlo na řadu cvičné jedno kolo. Hned úvodní kraťoučký sjezd (na 20m odhadem 10 výškových) nás trošku překvapil, ale na pohodu jsme jeli dál. Přišel příjemný asfaltový sjezd, ale od něj asi 4km dlouhé táhlé stoupání. Následující dlouhý a výživný sjezdík byl takovou malou odměnou za vydřený kopec. Ke konci trati ještě dva kopce a jeden sjezdík s pěkným skokem v závěru při rychlosti asi 50km/h a pak už jen dojezd po hnusné hrbolaté louce. Cvičné kolo (14,3km, 300m převýšení) jsme zvládli pohodově za 50 minut. Strategie na další den byla jasná, hlavně se hodně dobře vyspat.

Samotný závod začínal až v sobotu ve 12:00, takže bylo dost času vyšmajchlit naše miláčky. Nemyslím teď výjimečně Libušku, která vyrazila na Ještěd, ale mého Egoistu. Jako první na trať vyrazil po hromadném startovním běhu Peťa, který to zatím nikam přehnaně nehnal, jeho chvíle teprve měly přijít. Dojel ve velmi rychlém tempu asi za 42 minut. V děsném horku jsme se v obdobném tempu střídali prakticky celý slunečný den. Průběžných výsledků jsme s našimi ambicemi hlavně dojet vůbec nevšímali. Na občerstvovačce jsme se napájeli komolou, pojídali rizoto a hlavně dbali na vhodnou aplikaci protikřečáků a energetických prášků. Myslím, že hlavně díky nim jsme neměli ani jednu křeč. Zajímavý údaj je jistě i množství vypitých tekutin za celý závod. Můj výpočet je přibližně 15l, ale zpět k závodu.

Těsně před setměním mě Petryk při střídání pěkně nemotivoval, že prý jedeme na průběžném 6. místě. Nevěřil jsem vlastním uším a rychle dojel své kolo. Noc byla celkem krutá, ale ne nejkrutější. Sjezdy jsme měli už poměrně dobře naježděné, takže orientace ve tmě byla s čelovkou celkem v pohodě. Časy byly ale o něco pomalejší (60 minut). Abychom se mohli alespoň trošku vyspat (stejně jsem neusnul) udělali jsme jedno střídání po dvou kolech. Ve svém druhém kole jsem v polovině trati přerval řetěz a to už jsem si říkal, že se nám smůla vyhne. Aby toho nebylo málo, tak jsem zničil i nýtovačku. Naštěstí jel kolem jeden dobrodinec, který mi půjčil vlastní. Alespoň touto cestou mu děkuji. Kolo jsem tak dokončil s asi 10ti minutovým zpožděním. Naše pozice byla stále kolem 5-11 místa.

Ráno bylo celkem příjemnou změnou. Hlavně bylo zase vidět a daly se opět jezdit ďábelské časy kolem 45 minut (Petryk) a 50 minut (já). Tyto časy odpovídaly přibližně rychlosti 20km/h. S přicházejícím sluncem přišla i má krize. Nebyla to však krize křečová, nebo silová. Žaludek na vodě v kombinaci se sluníčkem udělal svoje. Pitný režim něco málo pod litr na kolo jsem pořád dodržoval, ale zvracet jsem chtěl už prakticky do konce závodu. Někdo tomu řekne úpal, někdo úžeh, někdo vyčerpání organizmu a já tomu říkám extrémní krize v extrémním závodě. Asi dvě minuty jsem stál bezmocně nad korytem s vodou a nechal se omývat. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Piškota na Transcarpatii a uvědomil si, jak mu asi bylo. Na krizi ale nebyl čas, protože my se posunuli na 4. místo se ztrátou asi 15 minut na třetí. Nutno podotknouti, že původní rozdíl byl asi 50 minut. Teď ale přišla Petrykova chvíle, kdy dokázal jezdit časy stále kolem 45 minut a ukrajoval náskok při každém kole víc a víc. Kupodivu i mých 50 minut na kolo znamenalo další stáhnutí času. Prdlý drát a megaosmici na zadním kole naštěstí opravil přítomný servisman.

Závod se pro nás rozhodl v samotném závěru. Petryk vyjížděl do posledního kolo v čase 50 minut do konce a my měli stále ztrátu asi 8 minut na třetí. Nevím, jestli si dotyční nepřečetli pravidla, ale započítávaly se i kilometry ujeté po uplynutí 24 hodin. Neboli, pokud člověk vyjel třeba 10 minut před koncem a dojel kolo v limitu, který byl mimochodem celý závod 100 minut na kolo, tak se mu přepočety kilometry podle těch 10 minut a hlavně podle průměrné rychlosti. Již zmínění pánové dojeli sice asi 4 minuty před Petrákem, nicméně vůbec netušili, jak je doháníme v posledních kolech a spoléhali na to, že Petryk už nedojede v limitu. Opak však byl pravdou. Ve chvíli, kdy viděli jak přijíždí a já vyrážím do posledního kolo, vyrazili také. Můj cíl byl tedy jasný. Dojet dříve než protivník. Motivován možností životního výsledku jsem to hnal z posledních sil, co to šlo. Možná čekáte dramatický konec, ale protivník odpadl asi dříve než jsem čekal a já si ho udržel celou cestu dostatečně daleko za svými zády. Před posledním kopce jsem už věděl, že je vyhráno. Dojezdu si všiml i komentátor, který se mnou okamžitě udělal malý rozhovor. To neuvěřitelné 3. místo na bedně jsme si opravdu užili, ale to je myslím dostatečně patrné i z foteček. Celkově jsme najeli neuvěřitelných 480km, což zpětně nechápu, jak je to vlastně možné. :) Ceny byly sice hodnotné, ale hold je někdy bunda M malá i mě. Díky Peťovi za skvělý závod a díky Libušce za psychickou a pečovatelskou podporu.

Celý text