Apache Jestřebí hory – první cyklomaraton v mém životě

Tak jsem po své kotníkovovazověnatržené pauze měl konečně možnost zničit se na nějakém cyklomaratonu. Vzhledem k tomu, že to byl můj první, bylo velmi příhodné zvolit jeden z nejtěžších, co se u nás jezdí (105 km délka, 2,6 km převýšení). Parťákem nebyl nikdo jiný než Piškot, u kterého jsem přespal a jeli jsme ráno z Hradce Králové do Úpice, kde byl start. Na místo závodu jsme dorazili s dostatečným předstihem, takže bylo dostatek času vyzkoušet si tričko i ponožky a dostudovat nad mapou celou trať. Starej sklerotik Piškot se několikrát musel vracet do auta pro takové detaily jako rukavice nebo přilba, ale na start jsme dorazili včas. Nijak moc dopředu jsme se nehrnuli, ale paní pořadatelka mi prozradila, že mám číslo odpovídající první vlně, a tak jsem se zařadil po bok těch nejlepších borců. Těžko hodnotit, kde se stal omyl. :-)
Po startu vyrazil přibližně 200 členný peloton do prudkého kopce, nečekaně po silnici. Ta však po 2 km zkončila a už se skoro neobjevila. Po asi 10 minutách jízdy jsem si držel svoji pozici přibližně ve středu startovního pole a pohledem na tachometr, který ukazoval 39km/h na rovině jsem se nenechal rozrušit. První občerstvovačku jsem využil jen pro dva kelímky jonťáku a valil jsem dál. Další občerstvovačka nic moc zajímavého, sil bylo stále dost.
Na tu třetí jsem však sotva dojel. Prostřední převodník vypověděl službu a já tahal 10 km jen na těžký nebo na nejlehčí. Po příjezdu jsem hned začal koukat, kde je problém. Přítomný pořadatel-kameraman se hned chopil kamery a začal mě našeně točit. Jeho nadšení propuklo naplno ve chvílí, kdy jsem zjistil, že mám v jednom místě asi o půl centimetru ohlý prostřední převodník. S otázkou chceš kladivo a úsměvem na rtech kamsi odběhl, aby mi za chvíli donesl něco mezi kladivem a palicí. Chopil jsem se s našením tohoto nástroje a po chvilce kovařiny jsem vše uvedl do stavu, že se dalo dál jet celkem pohodě. Jeden biker, když mě viděl, ke mě hned přispěchal se slovy, že je umělecký kovář a že mi vykove klidně 4. převodník. :-). Chvíli po mě přijel další chlápek s úplně urvaným řadičem, takže moje porucha byla ještě v pohodě. V tu chvíli jsem měl v nohách přibližně 30 km a sil jsem měl stále spoustu. Následovalo několik drsných sjezdů a výjezdů, které jen náznakově připomínaly cestu. Kameny o velikosti 30 i více cm nebyly výjimkou. Kamenité sutě, ronové rýhy, skoky, tvrdé dopady, křečově strrnulé ruce, vyklepané zuby, to vše bylo každou chvíli přítomno skoro všude.
Následoval úsek mé krize, která byla nejpatrnější mezi 55 a 85 km. Každý z vás jistě zažil někdy křeč. Tak si jistě dokážete představit jaké to je, když mě tyto křeče chytali do nohou v průběhu těch 30 km každou chvíli. Křeče začaly na mé slabší levé, na které se zejména ve sjezdech začaly ozývat moje vazy. Uhýbal jsem tomu co se dalo a víc namáhal pravou. Pak začali křeče v pravé, pak křeče sounož, pak křeč do stehna za předu i zezadu zároveň. Prostě křeče na tisíc způsobů. Jel jsem v tu chvíli se skupinkou dalších 5 lidí, kterým jsem po chvilce začal říkat křečáci. Každou chvílí někdo z nás zastavoval a odvracel křečové nebezpečí. Silově jsem však byl stále v pohodě, takže jsem to rval dál a dál.
Za zmínku ze všech sjezdů nestojí ten, ze kterého jsem to kosil 65, ale ten, který byl nejvíce adrenalinový. Na jeho počátku, když jsem jen mezi stromy a šutry na mě pár lidí řvalo: „bacha, to nejhorší přijde“. Potom se přede mnou objevil téměř kolmý, asi 60 m dlouhý svah. Polovina borců ho scházela, já se rozhodl pro sjezd. Lehce jsem sesedl ze sedla dozadu nad kolo, zablokoval jsem brzdami obě kola a řízeným smykem jsem se šinul dolů. V tu chvíli se začalo zvedat moje zadní kolo a já zvolil jedinou šanci na přežití. Pustil jsem brzdu a řítil jsem se dolů. Strom dole jsem minul jen tak tak ale slovy k… a p… jsem ze sebe dostal všechen adrenalin. Ostatně těmito vsuvkami jsem si zpestřoval prakticky celý závod. Následovalo opět několik drsných výjezdů, z nichž některé nevyjeli ani ti nejlepší, natož potom já. Na občerstvovačkách, které byly ještě asi 4 jsem měl stejný rituál. Banán se solí proti křečím, 3 kelímky vody na polití, 4 kelímky jonťáku a koly, 2 hrsti rozinek, koblih a občas něco dalšího k snědku. V posledních 20km mě křeče už celkem přešli a já se začal drát zbytkem startovního pole dopředu. Na těch 20 kilácích jsem stihl předjet zhruba 10 lidí z dlouhé tratě a asi 30 lidí z krátké padesátky. Do cíle jsem přijížděl docela v pohodě a hlavně bez křečí.
No a jak to celé dopadlo? Dojel jsem asi 20 minut po Piškotovi s časem 6:54 a průměrnou rychlostí 15,2km/h. Ve výsledku to stačilo na nějaké 130 místo z přibližně 200. V mé kategorii asi 40 z 80. Počasí bylo natolik přívětivé, že jsem vypil v průběhu závodu něco kolem 5 litrů pití. Tombola na závěr byla podplacená, vystoupení tanečnic a mažoretek pěkné, večeře taky bezva a prostě celý závod byl krásný. Už se těším na další. No nebudu čekat dlouho. Za týden mě čeká Drásal (125km, 3,2km převýšení). :-)Pár foteček je tady.

Celý text