Ortler

Pro letošní lezecké Alpy jsme nakonec zůstali jen dva, Jéňa a já. Místo výletu jsme tedy nakonec omezili na co nejbližší vyšší kopec, takže padla vola na Ortler (3 905 m n. m.) Hintergratem. Do Suldy (Solden) jsme dorazili asi po 8 h jízdy kolem 2 v noci a ulehli jsme přímo na parkovišti vedle stanice lanovky na konci města. Ráno jsme v klidu posnídali a pro jistotu se šli informovat o situaci na Ortleru a navazujícím hřebeni do místního lezeckého centra. Dle jejich slov vypadá Ortler v pohode, ale hřebínek na Monte Zebru a Gran Zebru je kvůli teplému počasí letos hodně lámavý a moc nám ho nedoporučují. Se smíšenými pocity jsme vyrazili někdy před polednem směr Hintergrathutte a po asi 2 h cesty jsme dorazili k chatě. Potom jsme asi 2 h střídavě polehávali na sluníčku a koukali do fotek, zákresů a popisků, kudy povede cesta na Ortler a jak potom dál po hřebeni k bivaku. Před večeří jsme vyrazili ještě omrknout nástup, který vede z větší části po suťovisku (někdy lehce vysněženo). Místa na chatě jsme měli rezervovaná asi jako jediní bez jídla, na Alpenverein sleva bohužel žádná nebyla (prý soukromá chata, takže cca 22 EUR os/noc).
Ráno jsme, stejně jako většina ostatních, vyráželi chvíli po čtvrté. První hodinu a půl jsme šlapali většinou v suťovisku. Potom přišly první lehčí lezecké pasáže, max. do III., za vycházejícího slunce jsme nasadili mačky a přešli první úsek po ledovci. Potom opět skalní pasáž až k Signalkopf, dále krátký hřebínek, druhý úsek po ledovci a závěrečný skalní dolez. Po loňském Dent du Geant a předloňském Matterhornu nám to přišlo jako celkem snadná rozcvička a po zhruba 5 h lezení jsme stáli s asi dalšími 50 lidmi na vrcholu Ortleru. Zhruba polovina z nich přišla stejně jako my po Hintergratu, druhá polovina a další přicházející mířila na vrchol po normálce. Z vrcholu jsme začali sestupovat po hřebínku směrem k Monte Zebru. Nejprve šlo o choďák po ledovci, později neustálé slézání po více či méně pevném hřebínku. Většinu hřebene jsme šli jištěni průběžně, stejně jako při výstupu na Ortler. Na pár místech byly nýty a na dvou místech bylo lepší asi 10 m slanit. Po zhruba 4 h lezení v rozchrastaném hřebeni jsme dorazili ke krásnému novému bivaku Cantu a užívali si zbytek slunečného dne. Mezi největší zábavu patřilo rozpouštění sněhu na vodu a vaření. V bivaku nás mile překvapily solární panely, světlo, rozkládací stolek, židličky, větrák a základní suroviny pro případ nouze. Prostě krásný nový bivak pro cca 12 lidí (komfortně spíše 8).
Další den ráno jsme se rozhodli vyzkoušet, jak bude vypadat Monte Zebru a navazující hřebínek (trasa). Nejprve nás čekal krátký přechod ledovce, potom prudší sněhové pole a dále už jen rozchrastaný, ale poměrně lehký hřebínek nebo snadný mix. Teplé léto se hodně podepsalo a vše na sobě drželo spíše silou vůle. Po dosažení prvního vrcholu Monte Zebru asi za hodinku jsme lezli ještě asi jednou tolik po hřebínku nahoru dolů na druhý vrchol. O navazujícím sestupovém hřebínku jsme měli následující informace: dále není žádné železo, je to prý hodně rozpadající se s nic moc možností jistit, hodí se mít to nachozené, neznáme časové údaje, sestup je potom po hodně rozpraskaném ledovci, který nevypadá moc chozeně. Nakonec jsme se dohodli dále nepokračovat a vrátit se zpátky k bivaku.
Zhruba za hodinku jsme byli u něj a začali sestupovat po vychozené cestičce po ledovci. Většinu trhlin šlo obejít nebo přejít po sněhových mostech. Po asi půl hodince sestupování jsme přišli až téměř na konec ledovce k větší trhlině, za kterou stopy pokračovaly dále k suťovisku. Trhlinu šlo při větší opatrnosti přelézt přes ostrý hřebínek (asi 60 cm vysoký, 20 cm široký), na který bylo nutné nalézt pozpátku a udělat asi 70 cm krok přes trhlinu. Bylo kolem 10 dopoledne, sluníčko už hodně peklo, ledovec začínal měknout, takže hřebínek ke stoupnutí moc nelákal. Vyhodnotili jsme, že bude lepší trhlinu překročit/přeskočit (asi 1,2 m na délku a 80 cm na výšku). Jéňa šel první, já jsem zasekl cepín a jistil, kdyby náhodou. Pak už následoval přeskok, křupnutí v noze, volání záchranářů a přílet vrtulníku. Kombinace maček, batohu na zádech a dopadu na tvrdý povrch udělala své. Čekali jsme, že nás vrtulník nabere do podvěsu, ale k našemu překvapení se dotkl lyžinou ledovce asi 50 cm od Jéni a v této pozici z něj vyskočil záchranář. Boreček neměl ani mačky, jen krátké triko a malý cepínek. Vyhodnotil situaci a odjistil mě, abych mohl přes trhlinu přelézt k nim. V podstatě jsem musel do trhliny mírně slézt pozpátku, potom krok za sebe, opatrné otočení a přelezení.
Za pár minut přiletěl vrtulník znovu, naložili jsme Jéňu a popoletěli asi 2 min na chatu Alpini. Z výšky bylo vidět, že za místem, kde se nám nehoda přihodila, už bylo jen snadných cca 300 m k suťovisku. Na chatě nastoupili zdravotníci a vrtulník odletěl do nemocnice ve městě Sondela. Já jsem přebalil věci a vyrazil po turistické cestě k nejbližší silnici. Škoda že jsem si krásné údolí moc neužil, jednak se člověku honí hlavou spousta věcí a potom mě také čekalo asi 14 km po štěrkové cestě. Za asi 2 a čtvrd hodky svižného tempa jsem konečně dorazil k silnici. Nejdřív mě zastavili Italové, co jsem se s nimi dal po cestě do řeči, potom 2 rychlé stopy přes Bormio a passo Stelvio a kolem 7 večer jsem byl u auta v Suldě. Následoval přejezd opět přes passo Stelvio za Jéňou do nemocnice, kterého mezitím zasádrovali a vykopli na vrátnici. Přebalili jsme věci a já vyrazil domů. Pro Jéňu kolem půlnoci dorazila sanitka, která ho převezla do Olomouce. Alespoň, že Alpenverein v takovýchto situacích funguje parádně. No a co jsme vlastně udělali špatně? S odstupem 2 týdnů si říkám, že asi šlo skákat bez batohu, ale znovu bychom situaci nejspíš vyhodnotili úplně stejně. Jéňo, brzké uzdravení.
Fotky

Celý text