Feraty v Eisenerz

Téměř půl roku dopředu jsme byli domluveni, že vyrazíme s bráchou, jeho Andreou a dalšími dvěma známými (Martinem a Marcelou) na feraty do Eisenerz. Mě si vzali s sebou víceméně jako odborný dohled, ale i tak jsem se po pár letech běžného lezení těšil na pohodovější výstupy. První den jsme dali na rozlezení jednu kratší (cca 1,5 h)a lehčí C feratu (myslím něco jako Eisenerz Klettersteig) s asi 2 h nástupem. Pro Andreu to byla první zkušenost, pro bráchu víceméně také, ale oba dva to zvládli naprosto s přehledem. Počasí bylo spíše polojasné, občas nějaká kapka, ale na lezení téměř ideální. Po první noci na parkovišti jsme zatoužili po teplé vodě a odpoledne popojeli pár kilometrů do nedalekého kempu.
Druhý den jsme se pustili do vyhlášené Kaiser Frans Joseph Klettersteig - obtížnost cca D, zhruba 5 h lezení. Hned u nástupu jsme slyšeli české hlasy - 3 starší Češi kolem 60 let. Jen jsme se pozdravili a začali se navazovat. Hned nás upoutalo, že minimálně 1 neměl přilbu, bojovali s tím zuby nehty (nástup byl záměrně téměř bez kramlí, takže makačka na ruce, aby to odradilo slabé kusy. Jeden se dokonce přecvakával jen jednou karabinou a tu druhou měl na úvazku. Martinův kámoš, taky Martin, mi říkal, jestli je na to neupozornit. Já jsem spíš mávl rukou, že už na to po mnoha negativních reakcích nemám chuť pořád někoho někde na skalách a v horách upozorňovat, že nemá správnou výstroj, že ji neumí používat, že je to mladej blbeček co si koupil v Hudáči 2 karabiny nebo že to je starší člověk, co si hraje na borce, že to pořád zmákne levou zadní. Potom jsme je už neviděli a začali se s úvodními metry prát sami.
Po asi 2 h lezení jsme najednou uslyšeli z vršku křik, podívali jsme se nahoru a uviděli padajícího člověka, zhruba z výšky 100 m nad námi. V mžiku se rozmázl o skalní výčnělek, cca 20 m nad námi a 20 m do strany. Všechno zakřupalo, zcela jistě ho to zabilo, pak se přetočil a padal dalších asi 200 m do žlabu, jak hadrová panenka. Zpětně se až divím, co všechno se mi v tu chvíli při tom pádu honilo hlavou. Nejdřív myšlenky, kolik mám metrů smotaného lana, kolik karabin a smyček a jak ho budeme zachraňovat, potom jak hned zavoláme horskou a potom, že vlastně už není skoro proč volat. Nahoře nad námi jsem jen zahlédl ty 2 zbývající Čechy v jednom z nejtěžších úseků, takže nejspíš vypadnul ze stejného místa. Po asi 10 vteřinách nám všem došlo, co jsme během té chvilky vlastně uviděli. Naštěstí to většina brala jakž takž v klidu, takže jsme se navzájem trochu uklidnili tím, že jsme je neznali a že spadl asi ten, co se přecvakával jen jednou karabinou a uklouzl. V tu chvíli asi nejlepší řešení věc nepitvat a soustředit se na vlastní lezení. Potom jsem slezl asi 10 m níž, kde byla Andrea a raději jsem si ji navázal na lano na krátko, takže byla kromě svých 2 jištění ještě přivázaná ke mě. Ostatní už na feratách byli i dřív, takže ona byla "nejohroženější". Potom jsme popolezli asi 50 m nahoru, kde čekala dvojka Rakušanů, kteří nás před asi 5 minutami předběhli. Oni mezitím už volali policajty a ti jim řekli, že máme počkat, než přiletí vrtulník. Následně mi ale řekli, že ten pád neviděli (byli schovaní za takovou hranou), takže jsem jim řekl, co jsem viděl a že je to skutečně člověk. Za asi 10 minut přiletěl vrtulník, obhlídl situaci, potom vyzvedli tělo a potom ty dva Čechy, co mezitím popolezli o kus výš. K nám dolezli mezitím další 4 Češi. Pak se záchranáři ujistili přes telefon, jestli můžeme pokračovat a vyrazili jsme postupně nahoru. Dolezli jsme to bez problémů v trochu volnějším a jistějším tempu, pak pauzičky a dlouhý sestup. Nikam jsme nespěchali a k autu přišli těsně po setmění.
Podle mě mu došly síly. Ferata byla hodně silová a on neměl ani rukavice (teda jestli to byl ten, co jsem viděl, že je nemá). A pak se asi přecvakával a používal jen tu jednu karabinu místo dvou, uklouzl a už to bylo. Taky jsem se pak pečlivě díval na celý úsek nad námi, kde se to asi mohlo stát. Pokud nevypadl v tom kolmém a silovém místě, tak se ještě mohlo stát, že té dvojce pár metrů odlezl nad to těžké místo, kde bylo asi 10 m chodeckého terénu a tam se necvakl a uklouzl. V jednom místě na té lávce jsem si všiml takového utrženého kusu hlíny, ale těžko soudit, mohla to způsobit i přirozená eroze. Jen mi do toho celého naprosto nesedí, proč křičel. Jasně, v akčních filmech se křičí, ale četl jsem v několika metodických knížkách, že člověk při pádů nekřičí. Uklouznutí je tak náhlé, že to tělo prostě nestihne. Je to pro mozek neznámý a nečekaný pocit a proto na to neumí zareagovat křikem. Kdyby byl ckvaknutý oběma karabinama, tak by podle mě ti další dva museli vidět jeho pád, který by nejdřív přibrzdila ta karabina a teprve potom by třeba něco prasklo (což by ale při použití certifikovaného vybavení nemělo). Těžko říct, jak to přesně bylo, ale podle mě to byla na téměř 100 % jeho chyba.
Poslední den pobytu už nikdo moc na lezení náladu neměl, jednak psychicky, ale i fyzicky, takže jsme popojeli pár kilometrů na Hochkar, kde část výpravy pochodila místní výhledy a já si tréninkově běhal místní sjezdovky. Až na tu nepříjemnou záležitost, to byla prima minidovolenka. Tu nepříjemnou událost beru asi jako cennou zkušenost a jako varování, že jištění se opravdu nemá podceňovat v jakémkoliv věku, v jakémkoliv terénu a při jakýchkoliv zkušenostech.
Fotky

Celý text