Turistika a běhání ve Vysokých Tatrách

Vloni se nám v Tatrách ve Vile Polar na Štrbském Plese zalíbilo natolik, že jsme letos vyrazili znovu. V pondělí jsem prověřil předběžnou předpověď, v úterý zabookoval ubytování a v pátek jsme vyráželi. Štrbské Pleso je zejména pro dovolenou s malým prckem ideální místo v Tatrách. Je zde asi největší množství různých variant na kratší či delší výlety nebo výběhy, a to nemluvím o možnostech lezení, na které tentokrát bohužel nedošlo.
Po více než čtyřhodinové cestě jsem byl více než natěšen na nějaký rychlý výběh. Po zvažování krátké varianty na Solisko jsem nakonec zvolil 21 km na Kriváň. Počasí už bylo v podvečer stabilní, takže se běželo parádně. Pod závěrečným stoupáním začalo ale docela hodně fučet, takže v dlouhém triku bez bundy už mi byla docela zima. Zhruba 300 výškových metrů k Malému Kriváni mě docela zahřálo a potom jako zázrakem z pod mraku vykouklo sluníčko a docela zahřívalo. Na vrchol to bylo už jen pár minut, takže 10 km a 1300 m převýšení se podařilo zdolat za cca 1,5 h. Zpátky s focením to byla zhruba hodinka po příjemných cestičkách.
Následující den jsme hned po snídani vyrazili s prckem na kratší výlet na Popradské pleso. Rýmička byla ještě docela znát, takže jsme ho nechtěli moc trápit delším výletem a na oběd jsme byli zpátky. I tak byla 12 km s malým na zádech docela rozcvička. Sluníčko svítilo o poznání víc než vloni, když nás tu potkal déšť, takže si tentokrát malej poťapal kolem jezera sám. Škoda nevyužít tak pěkného dne, takže po obědě jsem vyrazil na podobný výběh jako vloni a to na Rysy. Trochu jsem litoval, že jsem si nevzal žádnou vodu, naštěstí mě zachránil občasný potůček nebo sníh. Po včerejším Kriváni a dopoledních 12 km s malým to šlo docela stuha, navíc jsem to záměrně zkusil bez hůlek, takže pro mě docela nezvyk. Na řetězech fronta asi 100 lidí, takže jsem je v rychlosti oblezl po jednoduchých skalkách a pádil nahoru. Za občasného fandění turistů jsem se dokodrcal na vrchol za cca 1:43 ze Štrbského plesa (10,5 km, 1200 m převýšení), což bylo zlepšení o cca 10 minut oproti loňsku. Když přičtu únavu z dopoledne a předešlého dne, tak vlastně parádní výkon. Při ideálních podmínkách a odpočinku by cca 1:30 neměl být problém, tak uvidíme za rok. :) Navečer jsme se už jen regeneračně prošli kolem Štrbského plesa s běžnými štrbskými tůůůristy (většina vlastnila vozy značek Mercedes, BMW, atd.).
Další den jsme využili parádní předpověď a vyrazili na delší výlet s Jarečkem do Furkotského sedla. V Mlýnické dolině jsme kromě výrazně menšího počtu turistů než u Popradského plesa, potkali vodopád Skok, moc pěkná plesa a také památník věnovaný záchranářům, kteří zde zahynuli při pádu vrtulníku v roce 1979. Závěrečné stoupání do Furkotského sedla do 2300 m bylo docela do kopce, ale při současné formě mě to moc nerozhodilo a opět jsme předcházeli všechny kolem. Posledních 10 m do sedla bylo zajištěno řetězy, ale nešlo o nic komplikovaného, takže se prcek nadšeně rozhlížel. Ze sedla jsme sešli k Vyšnému plesu, kde jsme poobědvali a v pekelném horku jsme spěchali schovat se co nejdříve do stínu do údolí. 16 km, 1000 m nahoru za cca 5 h + přestávky nás celkem unavilo, takže odpoledne jsme už věnovali spíše jídelním objemům.
V pondělí byla předpověď výrazně horší, takže jsme zvolili kratší výlet na Zámkovského chatu. Ráno jsme popojeli do Starého Smokovce, což byl pro prcka první výlet vlakem. Krásné vidět jeho nadšení z takové blbosti jako je cesta vlakem. Ze Smokovce jsme vyrazili po svých na Hrebienok a odtud kolem Obrovského vodopádu na Zámkovského chatu, kde jsme poobědvali. Po cestě zpět začalo trochu poprchat, takže jsme zamířili nejkratší cestou zase zpátky na vlak. Po příjezdu do Štrbského Plesa se zanedlouho spustil pořádný deštíček, takže timing pro tento den naprosto ideální. Podvečer jsme vyplnili návštěvou Furkotky (restaurace u nádraží), kterou díky dětskému koutku a mimořádně chápavému personálu vřele doporučujeme všem rodinám s dětmi. Myslím, že se nám doma rodí kulečníkový mistr – viz fotogalerie.
Úterní počasí neslibovalo o moc lepší počasí, takže Jaruška vyrazila s malým na odrážedle a já si vyběhnul na poslední turisticky přístupný vrchol, který mi chyběl do sbírky, a to Slavkovský štít. Běžely se tady dva ročníky výběhu ze Starého Smokovce na vrchol, takže jsem si cvičně zkusil stejnou trasu. Počasí bohužel nebylo nic moc, místy kameny docela kluzké, takže většina trasy byla spíš rychlá chůze než běh. Na vrchol (cca 7 km, 1400 m převýšení) jsem dorazil zhruba za 1:30. Od poloviny kopce jsem už únavu z předešlých dnů pěkně pocítil, takže posledních 400 výškových už bylo trochu se skřípěním zubů. Seběh už jsem pojal spíše v regeneračním tempu, abych stihnul tak akorát jeden hamburger s kofolou ve Smokovci a přesunul se zpátky na Štrbské pleso.
Ve středu už začalo pršet docela hodně, takže rychlý odjezd byl poměrně jasnou volbou. Nejvíc nás letos v Tatrách překvapila strašně malá zaplněnost hotelů. Je ale pravda, že za stejné peníze se dá sehnat ubytování skoro kdekoliv na horách v Rakousku…
Fotky

Celý text