Lezecké zimní Tatry

Po poněkud pracovně nabitém podzimu, kdy jedinou větší akcí byl učitelský Erasmus v Istanbulu , nastal lezecký čas až v lednu. Po přesouvání termínu kvůli počasí jsme se s Martinem rozhodli vyrazit téměř v jakémkoliv přijatelném počasí a volit klidně i lehčí výstupy. Předpověď hlásila mírné sněžení, zataženo a lavinovka 2, takže vše celkem přijatelné. Po večerním nástupu na Brnčálku jsme podnikli krátkou poradu a rozhodli se, že zkusíme ráno nástup na Měděné lávky na Lomničák a pod stěnou se rozhodneme.
Ranní viditelnost na cca 5 m, tedy spíše neviditelnost nás ještě moc neodrazovala, začali jsme stoupat známým žlabem z loňska a předloňska, nicméně hned jsme byli vyvedeni z omylu a zjistili, že jsme o žlab vedle. Když už jsme trefili ten správný a vystoupali cca 300 výškových metrů, žlab se změnil na širší údolí a my přestali vidět téměř na krok. Volba byla jasná a rozhodli jsme se dát alespoň lehčí Baranie rohy, kde už to známe. I tak jsme ale měli docela problém v mlze trefit správný směr výstupu, takže jsme opět nalezli do vedlejšího žlabu a až v cca 2 400 zjistili, že jsme ve špatném. Ono se možná lehce řekne, jak jsme se mohli splést, obzvláště když už to tam známe. Jenže vysněžené žlaby vypadají často podobně, tyhle dva vedou cca 50 m od sebe a hlavně ta mlha…Každopádně na druhý pokus vše klaplo a odměnou nám už od Baranieho sedla a hlavně z vrcholu byly krásné výhledy na druhou stranu Tater, kde nebylo po mlze ani památky.
Den byl ještě docela dlouhý, takže po rychlém sestupu k chatě jsme jen dotáhli mačky a vyrazili na druhou stranu na Kozí štít. Tento výstup byl pro nás nový, ale s krásným vrcholem a výhledy. Většina výstupu byla opět jen surová dřina ve vysněženém žlabu, posledním cca 100 m už to bylo trochu lezení v lehkém mixovém terénu. Na chatu jsme došli akorát před setměním a těšili se na místní obvyklou obří večeři. Celkem jsme tento den nastoupali cca 1400 m nahoru ve sněhu.
Předpověď na další den vypadala opět se zataženou oblohou, takže jsme po zkušenostech z mlhavého dne zvolili poněkud delší a netradiční variantu výstupu. Hned v 7:30 jsme vyrazili dolů směrem k autu (cca 35 min oproti 1:15 v mapě) asi 4 km až k rozcestníku pod Malou Svišťovkou, kde odbočuje modrá značka na Skalnaté pleso. Odtud následovaly asi 4 km dřiny (cca 500 výškových) v prošlapávání stopy, navíc opět hnusná mlha, takže plánovaný čas 2 h dle mapy jsme zkrátili pouze o cca 15 min. I tak to ve sněhu nebyl špatný výkon.
Od Skalnatého plesa už začalo být radostněji. Sice jsme museli dupat do sjezdovky a polykat další výškové metry (ze Skalnatého na vrchol asi 900 m), polehčující okolností bylo lepší a lepší počasí a také parádní výhledy. Od vršku sjezdovky už to sice bylo opět šlapání stopy, ale stoupali jsme celkem rychle. Emericyho nářek (cca 50 m zajištěných řetězy) byl pod sněhem jen trochu, takže řetězy šly v pohodě použít. Posledních cca 100 výškových metrů byl opravdu hodně prudký žlab, kde se cepín hodil ne jen na opírání. Turisté, co vyjeli lanovkou, však byli tím správným povzbuzením pro závěrečné metry. Po cca půl hodince kochání a focení jsme začali poměrně rychle sestupovat, nejprudší pasáže raději pozadu. Od Skalnatého plesa až na vrchol nám to trvalo necelé 3 hodiny, dolů asi jen 50 minut. Ze Skalnatého plesa už to bylo jen 9 km nudy a hlavně dřiny v mlze dolů po sjezdovce a potom ještě kus po asfaltu až k autu na Bielou vodu. Celkem 56 hodin mimo domov a tolik zážitků, hned bych jel zase :).
Fotky

Celý text