Dent du Géant (Obří zub)

Po loňském Matterhornu jsme se letos rozhodli vyrazit na Eiger hřebenem Mittelegigrat. Aktuální zprávy z místa nám však sdělily, že je letos extrémně sněhu, Mittelegihutte je zavřená a výstup prakticky nerealizovatelný. Po ověřování stavu sněhu na Den Blanche, Nadelhornu, Obergabelhornu, Piz Bernině a Ortleru padla volba na poměrně neznámý, ale úchvatný vrchol Dent du Géant (Dente del Gigante - Obří zub), poblíž Mont Blanku. Vrchol se svojí výškou 4 013 m není žádným extra velikánem, zato vyžaduje pohyb po ledovci, lezení v lehkém mixovém terénu a hlavně absolvování závěrečné šestidélky v kompaktní skále dojištěné konopnými lany. Inspirací nám byly zejména dva články tady a tady.
Na parkoviště v La Palud přijíždíme po cca 12 hodinách noční jízdy o půl 6 ráno a alespoň na 2 h usínáme. Ráno nás uvítá krásným výhledem na Mont Blank a samotný Dent s pokračujícím hřebenem, na který si také děláme choutky. Auto necháváme na parkovišti kousek nad lanovkou, cedule sice hlásí privat, ale lezeckých aut vidíme kolem dost, takže to neřešíme. Po turistické cestičce dorážíme na mezistanici lanovky za zhruba hodinu a půl, kupujeme mapu a pokračujeme ve stoupání. Cedule zákaz vstupu nás trochu mate a dle jeřábů dedukujeme stavbu nové lanovky. Naštěstí je víkend a staveniště zeje prázdnotou, takže stoupáme dál a šetříme cca 25 EUR/os. za lanovku. Poslední výškové metry jsou docela hnusné suťovisko od rozstřílené skály, nicméně po cca 6 hodinách pohodového tempa je za námi cca 2 000 výškových metrů a my se ubytováváme na chatě Torino. Zabookováno máme dopředu, ale na chatě je téměř 200 míst, takže je zde poměrně prázdno. Na Alpenverein dostáváme slevu a platíme krásných 15 EUR na noc na osobu. Spacáky máme svoje, deky a polštáře na postelích jsou. Jako téměř jediní si neplatíme jídlo a vaříme sami. Uleháme před devátou, hlava ve 3 300 m po prořízené noci stejně jako vloni pobolívá.
Ráno extra nespěcháme, vyrážíme v 6, lehce sněží, šíleně fučí. Hned za chatou začíná ledovec, takže se navazujeme a jdeme po poměrně jasné cestě směrem k Dentu. Velmi brzy se rozednívá a my potkáváme asi 20 lidí, jak se vrací z půlky výstupu s tím, že je nahoře děsná zima a mrznou. Mě teplo rozhodně není (pociťovaná teplota kvůli větru bude kolem -12), ale zas takový extrém mi to také nepřijde, takže s klidnou hlavou pokračujeme sněhovým žlabem nahoru. Odvazujeme se od lana a stoupáme svahem mírně vpravo, sníh střídá led a kratší skalní úseky, ale vše jdeme bez jištění, jde o snadný terén. Po 2,5 hodinách od chaty přicházíme pod samotný Zub, krásnou kompaktní žulu, kde necháváme železa a nastupujeme ve dvou dvojkách do stěny. Frendy prakticky nepoužíváme, stačí smyce, nebo expresky, které cvakáme do želez na skále. Občas potkáme nové nýty nebo slaňáky, celkem častá jsou konopná lana, která se v té kose hodí nejen na přítah, ale také na dojištění přes prusík. Za pěkného počasí je to pohodová, krásná vícedélka, za našeho silného větru a docela velké zimy to zas taková sranda není. S Jéňou se pravidelně střídáme a po cca 2 h lezení dorážíme na vrchol Den du Géant (4 013 m n. m.), kde je konečně trochu sluníčka.
Za chvíli dolézá i Martin s Lerym, fotíme, svačíme a začínáme slaňovat. Naši euforii a chlapské ego trochu narušuje místní „gajdka“ s bratrem, kteří si to vyběhli asi za polovinu času než my. Svádím to na jejich lepší aklimatizaci, přeci jen mě ta hlava trochu bolí a do kopce se nedýchalo úplně snadno. Slaňák je zhruba mezi dvěma vrcholovými věžičkami, více pod tou první, po které se přilézá. Po cestě je hodně nových slaňáků, většina ze dvou nýtů, my jdeme první dvě slanění cca 50 m, poslední je už jen cca 20. Po slanění už za mírnějšího větru v pohodě sestupujeme po stejné cestě, na ledovci už to peče, takže sundáváme vrstvy a před čtvrtou dorážíme na chatu. Celá trasa je vidět tady. Odpoledne vaříme, dáváme si kafíčko a diskutujeme o dalším dnu. Má se kazit počasí, takže variantu přechodu hřebene do bivaku Canzio zavrhujeme a volíme relativně jistou a bezpečnou variantu na Aiguille de Rochefort, který o jeden jediný metr překračuje magickou čtyřtisícovou hranici.
Ráno vyrážíme opět kolem šesté, nástup už známe ze včerejška, protože je stejný jako na Dent. Jsme asi o půl hodiny rychlejší a po 2 hodinách se pod Dentem navazujeme do dvojek na lano. Nestoupáme ale na Dent, ale pokračujeme dále po krásném sněžném a úzkém hřebínku. Na trase je pár opravdu vzdušných míst, kdy to padá na obě strany hřebene docela drsně, po jednom prudším sestupu doháníme tři němčoury, kteří nás pouštějí těsně pod závěrečným mixovým terénem dopředu. Jéňa jde celkem jistě první, jistíme se jen průběžně, sníh se střídá s ledem a skálou, mačky krásně skřípou. Po včerejší aklimatizaci se mi leze celkem jistě a tak během 20 minut stojíme na vrcholu . Po chvíli dolézá i Martin s Lerym a kocháme se nádhernými výhledy na Mont Blank, Mont Blank du Tacul, Mont Mallet, Grandes Jorasses a mnoho dalších alpských gigantů. Počasí se ale hodně rychle kazí, během 15 minut začíná sněžit, takže se raději otáčíme a valíme zpátky. Stopy už jsou lehce zaváté ale poměrně snadno a rychle přicházíme pod Dent a vracíme se zpátky na chatu , kde jsme už kolem jedné hodiny. Předpověď na druhý den je už docela humus, takže sjíždíme dolů do La Palud lanovkou a přejíždíme do našeho oblíbeného Arca, kde po tmě nacházíme krásný palouček s přístřeškem v oblasti Val Lomasone.
Druhý den se jdou kluci proběhnout po okolí, takže s Jéňou lezeme sami, po rozlezovém 5b a 6a+ dáváme krásné 27 metrové 6b, po něm ještě dvě krásná 6c a na závěr 6a+. Kluci nás hecují do bouldrové skalky o dvou nýtech, která se dá pěkně fotit shora. Nakonec cestu dáváme na pohodu po maličkých chytech, ale je to docela zábava. Celý den občas mírně poprchá a odpoledne se počasí kazí úplně. Kolem páté odjíždíme a prší nám prakticky celou cestu až do Olomouce. Příště už ten Eiger snad vyjde, ale i Dent byl parádní!
Výběr fotek od Martina, Jéni a Leryho.

Celý text