Zimní-jarní lezení v Tatrách

Předpověď počasí pro tatry začala vypadat čím dál tím lépe, navíc zpráva o téměř žádném sněhu na Žeruchových věžích nad Brnčálkou (Chata při Zelenom plese) nás s Martinem vylákala na rychlý víkendový výjezd. Ráno v sobotu v 6 vysedáme v Popradu a v 7 kráčíme od Biele vody po žluté značce. Po zhruba 8 km a 2 h ukrajujeme z označeného času zhruba hodinu, většina cesty už hodně rozbředlá, místy ve stinných místech skoro na mačky, hlavně takhle ráno. Teplota prudce stoupá, takže dáváme studenou kofolu, přebalujeme batohy a vyrážíme na Žeruchové veže.

Předem od spodu prověřujeme sestupový žlab, který nevypadá moc dobře, slaňáky budou asi zasypané, takže už dopředu spíše počítáme se slaněním po původní cestě. Po zimě první lezení venku, takže jdeme do osvědčené klasiky cesta Cez knihu (cca za 5), kde jsou první tři délky tutové slaňáky. Tahám první délku, po zimní přípravě na Flashi vše nějaké lehké, jen hodně chytů volných, takže beru raději menší a horší, ale pevnější. Druhou délku Martin rychle přefrčí, já se vzápětí pouštím do koutku – otevřené knihy, kde se nádherně dojišťuje. Od posledního tutového štandu už je to se směrem cesty horší, matou nás sněhové žlábky a pole, které místy musíme přejít. Střídavě se z cesty odpojujeme a zase připojujeme. Na vrcholu docela fouká, takže rychle přezouváme do pohorek (blbci jsme to měli udělat už dávno a lézt poslední délky v pohorkách) a prověřujeme osvědčený sestup.

Severní svah vypadá namrzle a žlab hodně lavinózně bez jistoty vyhrabání slaňáků. Volíme tedy sestup po stejné trase, lehčí délky jdeme pouze navázáni, 3 slanění jdeme po svém – tutové šutry nebo kosodřevina. Počasí je nádherné, takže nespěcháme, stejně jako celý den, poslední slanění už sluníčko zachází, ale pořád je teplo. Spěcháme na večeři – kotel polívky, jitrnička, klobáska, zelíčko, pivo a palačinka. Polopenze tu mají na chatě opravdu luxusní. Chvíli zvažujeme co zítra, přemýšlíme o variantě Lomničáku, vypadá to ale hodně drsně, raději volíme lehké Baranie rohy. Spát jdeme poměrně brzo, kolem 8, únava z nevyspání z vlaku je znát.

Ráno nás nejprve zaskočí změna času, takže vyrážíme o něco později, než jsme chtěli. Oba žlaby jsou ale dobře ukloněné, takže riziko laviny nehrozí, navíc sníh je dobře propojený a moc ho není, takže už není, co by padalo. Ve druhém žlabu k mačkám přibíráme cepín, jde se o poznání lépe. Od sedýlka k vrcholu už to je jen kousek, jeden lezecký/boulderový úsek, kde se Poláci obrací, my po několika lezeckých krocích jdeme dále k vrcholu. Počasí je luxusní, ne jak na podzim 2012, to jsme tady neviděli skoro ani na krok.

Na vrcholu jsme po 2 h stoupání, fotíme, svačíme a vyrážíme dolů. Jde to skoro samo, místy skoro běžíme, mačky se krásně zakousávají, ve žlabech jdeme opatrněji, za 45 m jsme dole u chaty. Přebalujeme batohy a sestupujeme na vlak do Tatranské Lomnice, kam je to zhruba 11 km. Cesta ubíhá rychle, takže za 2 h jsme na místě. Je krásně teplíčko, takže zakončujeme kafem, pivem a zmrzlinový pohárem. Pryč jsme byli zhruba 44 h, zážitky ale velmi intenzivní. I na víkend se tatry vyplatí!

Fotogalerie

Celý text