Lezení ve Vysokých Tatrách na Brnčálce

Po dlouhé době plánování jsme s Martinem konečně vyrazili na pořádné Tatranské lezení. S „tatranským jištěním“ měl každý z nás jen minimální zkušenosti, domluvili jsme se nakonec alespoň na dva dny s Janom Svčkem ze slovenského Jamesu, na krátkém zaškolení. Volba padla na oblast kolem Brnčálky, takže jsme vyrazili z Biele vody u Tatranské Lomnice po žluté turistické. Oproti naznačených 3:05 jsme čas stáhli zhruba na 1:35, takže jarní cyklopříprava byla docela znát. Hlavní úkol na čtvrteční večer bylo poznat Jana. Šlachovitá sportovní postava nás však nenechala na pochybách. Po asi dvou hodinkách popovídání kdo co a jak lezem jsme si dohodli plán na další dva dny a kolem 22 šli na kutě. Jano je fakt borec, 30 let zkušeností, kolem 400 výstupů v Tatrách, vlastní cesty, zimní lezení po celém světě…jeho profil mluví za vše.

První den padla volba na Puškášův pilier na Čierný štít (2429 m). Vyrazili jsme již po sedmé a v pěkné, celkem lehké čtyřdélce (obtížnost kolem 4-5) jsme se s Martinem pěkně prostřídali, štandy většinou tutové, takže stačilo délky dojišťovat friendy a vklíněnci, sem tam nějaká smyce. Orientačně jsme taky problémy neměli, takže Jano spíš lehce radil, co dělat lépe, efektivněji a hlavně bezpečněji. Sestup už byl poměrně jednoznačný, takže kolem druhé už jsme byli zpět na chatě. Odpoledne jsme ještě vyrazili nacvičovat techniku vytahování zraněného pomocí kladky a potrénovali zatloukání skob. Jano se večer docela rozpovídal o pár drsnějších pádech, pár krizových situacích a hlavně o různých tatranských cestách, do kterých jít a do kterých raději ne. :)

Druhý den jsme vybrali pětidélkovou cestu Machnik-Preyzner (opět něco mezi 4 a 5) s nástupovými dvěma délkami Staré cesty na Jastrabu vežu (2137 m). Třetí délka nás díky špatně lezoucím Polákům ve vedlejší cestě zlákala trochu moc doleva, takže jsem se v té následující potrápil půl hodinou hledání správného směru, nakonec s úspěšným naleznutím tutového štandu. Další štandování a samozřejmě i postupové jištění na friendech a smycích, ale lezení moc pěkné. Sestup z Jastrabky bych za deště nebo v zimě absolvovat nechtěl, však i Albert Brnčál, podle kterého se chatě říká brnčálka zde v r. 1950 v zimě tragicky zahynul. Náš sestup byl v pěkném počasí pohodový, takže jsme odpoledne ještě stihli krátký výběh do širokého sedla v Belianských Tatrách. Geologii úplně nemusím, ale ten přechod žuly na zářivý vápenec s výhledy na Lomničák a Kežmarský štít je prostě famózní.

Na třetí den padla volba na dvě cesty na blízkou Žeruchovou vežu (2080 m). Jako první jsme zvolili jednodušší (jedna délka kolem 5, zbytek lehčí), ale celkem dlouhou sedmidélku č. 6 jižním pilířem. Pár štandů jsme museli vyrobit sami, v celé cestě cca 7 skob, takže jsme si to celkem užili. Z vrcholu pak nádherné výhledy na Belianky a pak už hurá do sedla, žlabem dolů a na závěr dvě slanění z tutových štandů. Potom jsme se rychle přesunuli o kousek dál k Cestě cez knihu (za 5). Vzhledem k tomu, že byla neděle a krásné počasí, bylo v cestě i odpoledne celkem narváno. Nejprve nás moc nepotěšila slečna odlézající z prvního štandu pekelně dlouho, ale s tím jak se blížila bouřka a začínalo pršet, jsme byli nakonec rádi, že nás brzdila a my do cesty nenalezli. Chvíli jsme ještě pod šutrem čekali, až to přejde, ale po půl hodině nás to přestalo bavit a seběhli jsme raději na chatu. Kolem čtvrté bylo opět jako vymeteno, takže jsme opět vyrazili, Knihu bleskurychle přelezli a slanili zpět dolů, akorát na večeři.

Poslední den jsme se hecli, vstali už před šestou a vychutnali si hodinu a půl stoupání pod Kolový štít (2418 m). Vybrali jsme nejlezenější cestu na tento vrchol s názvem Šádek-Zlatník (kolem 5+, jeden úsek za 6-). Po kratičké první délce si Martin vychutnal asi nejtěžší pasáž za 6- v pěkném dlouhém traverzu. Konečně jsme prodali kolečka nalezená přes zimu u Pajka. :). Na druhém s batohem jsem se celkem zapotil, takže i maglajz našel poprvé své uplatnění. Následující dvě délky jsem si vychutnal na prvním pro změnu já. Zejména krásná dlouhá plotna s bouldrovým dolezem a delšími odlezy od jištění byla celkem vytrvalostní záležitost, ale mám z ní radost.:) Ani vypadnutý friend a zakládání vhodnějšího mě nakonec nerozhodil :). Závěrečné dvě délky už byly mnohem snadnější, ale presto pěkně lezecké. Při odlezu z bivakové jeskyně jsem ještě stihl odlomit pár volných šutrů, ale naštěstí pod námi nikdo nelezl, takže vše dopadlo OK. Poslední délka byla už velmi lehká, s takřka nulovou možností jištění, tak jsem si aspoň procvičil zatloukání skob. Dolez na samotný vrchol už byl jen lehký choďák max. za 3, se závěrečným výšvihem za 4+, takže jsme už šli nejištěni. Sestupovka byla pekelně dlouhá, v horku a bez vody (každý už své 2 l vypil), takže jsme na třech místech vychlemtali celý potok. Na chatě padl další litr tekutin, dole v Popradu další litr, ve vlaku litr a půl a to celé bez potřeby navštívit toaletu. :) Dopití a hlavně parádně vylezení jsme dorazili do Olomouce po půlnoci. Už se těším na příště.

Fotky od Martina a ode mě jako obvykle tady.
Ručně naklikané nástupy a sestupy v mém oblíbeném Endomondu.

Celý text