Oravské kopečky plné sněhu (4-18-18-10)

Po několika lezeckých, cyklo a chodeckých minivýletech, kde jsem neměl foťák, konečně větší akce! Pod tajemnými čísly 4-18-18-10 se neskrývají ani moje míry, ani číslo mého konta, ale úplně něco jiného.

Oravské Beskydy nebo přesněji řečeno Beskid Ziwiecki byl Libuščiným cílem už dlouhou dobu a teprve teď na počátku jara jsme využili volného pondělí a dovolené v pátek pro přechod hřebene tohoto pohoří. Vzhledem k jeho délce a obtížným nástupům (mizerná doprava) jsme vynechali Babiu Góru a zkrátili si tak hřeben o pár kiláků.

Po páteční strastiplné cestě přes Žilinu, Kralovany jsme dorazili do Namestova, kde se po vysednutí s autobusu zavřelo několik autobusáků do kukaně a začali (podle zajímavých zvuků) slavit Velikonoce. Po asi 20 minutách vylezli opět ven, stejně tak i náš řidič, a my jako první nastoupili k evidentně mírně veselému řidiči. Na jeho nabídku 50 s lístkem a 30 bez lístku jsme pochopitelně aktivně zareagovali a za levnější variantu jsme dorazili do Oravské Polhory. Odtud jsme již za šera vyrazili po silnici směrem do Polska a začali jsme hledat místo na spaní. Potěšil nás krásný seník, dokonce i s patřičnou „náplní“, takže stačila jen podlážka od stanu pod sebe a spacák.

Celý následující den jsem si v duchu nadával, proč jsme nevstávali o chvíli dřív. Úvodní stoupání na hřeben nám dalo zabrat více než dost. Stopa byla ve sněhu mírně prošlapaná, takže se šlo relativně v pohodě. Mizerná fyzička v letošní téměř bez běžkařské zimě byla znát, ale nakonec jsme přeci jen dorazili na hřeben a vydatně poobědvali. Celá následující hřebenovka byla orientačně naprosto nenáročná. Kromě hraničních kamenů byla cesta vyznačena vyjetými stopami od sněžných skútrů, takže se šlo poměrně dobře.

Naprosto zničující ale byl tento i další dny charakter turistické stezky. Ta totiž prakticky vždy kopíruje státní hranici tvořenou hřeben hor. Jde tedy o poctivé nahoru-dolů a jen málokde je k dispozici traverzování. Jste tedy již předen při pohledu do mapy značně zklíčeni a navíc bez možnosti si cestu usnadnit. Pokud už to někde jde, v cestě stojí rozhodnutí mezi traverzem-50cm neprošlapaného sněhu nebo kopcem jak prase, kde je alespoň mírná stopa. Takto nějak tedy vypadala celá sobota a my naprosto zničení dorazili při západu slunce na osamělé Schronisko s názvem Bacóvka. Vzhledem k naprosté odlehlosti a nedostupnosti jsme byli jedinými návštěvníky. O to větším překvapením byla teplá sprcha v ceně ubytování, tedy 23 ZL na osobu. Pivečko velmi potěšilo.

Nedělní ráno bylo nádherné a slunečné, takže jsme plni elánu vyrazili dále po hřebeni. Jak jsem již nastínil šli jme neustále nahoru a dolu, nebo jsme se ubíjeli na nekončících rovinkách. Po úvodních asi 4 km prošlapaná stopa skončila a bylo to opět na nás. Sníh byl tak akorát na boty. Sněhu byla sice spousta, ale naštěstí hodně umrznutý, takže na rakiety sniezne, tedy sněžnice to bylo jen výjimečně. Nicméně i 15 cm bohatě stačí na utahání. Na psychice rozhodně nepřidali stopy od medvěda, které jakoby náhodou kopírovaly cestu turistické stezky ve směru, ve kterém jsme šli my. Do kapsy jsem strčil pepřák a sprejové troubítko, aby bylo čím medvěda odehnat a vyrazili jsme v jeho stopách. Po asi 1 km se naštěstí odpojil, ale po dalších 2 km tu byly stopy zpět. Naštěstí se překvapení nekonalo a stopy brzy skončily nadobro.

Po přibližně 14 km jsme se vesele pustili do největšího prďáku dne (asi 300 výškových metrů na 2 km). Na jeho vrcholu nás však čekalo mírně zapadající slunce a následující nekončící hřebenovka. Tu jsme opět ve stylu nahoru-dolu zakončili sestupem na schronisko Przebieg, kde pivečko a polívečka opravdu bodly. Polákům končil půst, takže nebyl volný pokoj a při jejich bujaré oslavě bychom na chodbě asi neusnuli, takže stan byla tichá jistota na okraji lesíku. Teplota byla přes noc relativně přijatelná, takže jsme vůbec nemrzli.


Do ranní chumelenice jsme se probudili celkem odpočatí, ale hlavně hladoví. Po snídani a teplém čajíčku jsme se pustili do závěrečné části hřebene. Stopa byla relativně prošláplá, ale 10 cm nového sněhu udělalo své, aby se nedalo jít v pohodě. Později stopa zmizela a viditelnost se snížila tak na 50 m. Vzhledem k rozestupu tyčí (asi tak 80m) byla někdy sranda najít cestu dál. Hřebe a zapadané hraniční kameny s občasnými sněhovými tyčemi nás ale bezpečně vedli až na vrchol Velké Rači. Závěrečné 2 km byly asi největší muka cesty. Pod asi 10cm tlustou vrstvu čerstvého sněhu se skrývalo 10cm umrzlého a pod ním tak 50 cm starého. Člověk se tedy nádherně propadal a vysiloval při každém kroku. Kolem 12 h jsme s asi 20 minutovým zpožděním (oproti údajům v mapě), což byl nakonec slušný výkon, dorazili na chatu na polské straně a posilnili jsme se výbornou Zapiekankou. Och jak ta byla dobrá, naposledy jsem si ji dal asi před dvěma lety.

Po tomto posilnění jsme zdolali posledních 10 výškových metrů a začali sestupovat do údolí na slovenské straně. Nejprve lesem, potom po sjezdovce a nakonec po lesní cestě jsme došli na parkoviště pod sjezdovým areálem. Odtud skibusem do Oščadnice a následně po zastavení asi 5. projíždějícího auta stopem do Žiliny, odkud už jsme měli lístek na vlak. Poprvé v životě můžu říct, že i když měl vlak 200 minut zpoždění, přijeli jsme do Olomouce asi o 2 hodiny dřív než bylo v plánu. Chytli jsme totiž na poslední chvíli EC, které mělo zmíněných 200 minut zpoždění a mělo tedy odjet už dávno předtím než jsme dorazili na nádraží my.


No a co znamenají záhadná čísla 4-18-18-10? Asi už tušíte, že ujité sněžné kilometry.

Fotogalerie

Celý text